Do Švábska. Končí Jakobsweg, začíná Jakobusweg

V Donauwörth končí Ostbaeyrische Jakobsweg – východobavorská svatojakubská cesta. Pokračuje se trošku doprava na Ulm a dál na Konstanz nebo víc doleva po Schwäbischer Jakobusweg na Augsburg a Bregenz. Obě trasy končí u Bodamského jezera. Cestou jsem pořád zvažoval pro a proti jednotlivých tras, až mi došla baterka v cihle a musel jsem to nechat na večer.

Rennertschofen. Jsem sebraný jak švestka

19.den 1.9.2024

Je neděle. Když procházím ráno Eichstättem, je všude ještě zavřeno. I tak je na co koukat. Je to historické městečko stulené v záhybu řeky Altmühl. Vstupuji do něj krásným parkem kolem katolické univerzity. Malým mínusem se stává foťák v cihle (CATS75). Udělat hezký obrázek je čím dál větší problém.

Prakticky ve všech kostelích běží ranní mše, tak nechci otravovat kvůli razítku do kredenciálu. Navíc to tam mají poměrně důrazně napsáno. Ale i při courání městem se dobře bavím. Je tu spousta soch starších i moderních. Nejlepší byl moderně pojatý svatý omotaný drátěným pletivem a funkční koš na máchání nepoctivých pekařů!

Představuji si, jak v něm máchají Andreje za ty rozmražené hnusy v českých supermarketech a hned se mi jde mnohem lépe. Hlavně proto, že, jak jinak, z městečka vede cestička rovnou do strmého kopce s kaplí na vršku.

Frauenbergkapelle

U kaple pár dobrovolníků vynáší ven židle a zvukařské vybavení, tak se ze zvědavosti zapojuji. Vše si řídí mladý kněz -připravují mši venku před kaplí. Dostávám od něj krásné razítko a medailonek na krk. Na samotnou mši nezůstávám. Všichni jsou pěkně oblečení a já si v propoceném triku a umolousaných kraťasech nepřipadám vhodně. Kněz mi sice říká, že Pán bůh miluje lidi v jakémkoli oděvu, ale ……..

Trasa vede kousek po krásné moderní křížové cestě z Eichstättu. Přijíždějí a přicházejí po ní další další účastníci mše. Všichni mi mávají a přejí Bueno camino.

Jsem skoro rád, když cesta zahne do lesa. Jednak zase začíná hic a za druhé si užívám hřejivý pocit při vzpomínce na báječné lidi ze včerejška i dneška.

V Bergenu mají nádherný kostel. Hledám razítko a běhám kolem jak hladový vlčák, ale nic jsem nevyčmuchal. Tak si alespoň dávám v rodinné cukrárničce pod kostelem kapučíno a švestkový koláč se šlehačkou. Slečna mi přinesla porci jak pro 4 lidi – za 15 EUR to stojí.

Nakonec jsem přeci jen zabodoval -přes ulici byla schovaná malá fara. Dozvonil jsme se na prastarého nahluchlého faráře, který mi po dlouhém vysvětlování krendicál orazítkoval. Nevím jestli byl šťastnější on nebo já, jak se věc podařila.

A zase šup do lesa -dneska je to fakt příjemné. Na starých bucích vidím prvně v životě úplná křídla. Ta se tvoří, když vidlice větví rozpraskne a strom se snaží puklinu zacelit. Holt dřevařská úchylka.

V Rennertschofen

Hledal jsem tam původně penzion s ubytováním pro poutníky, ale paní má plno stavebních dělníků, tak nic. Jak tak courám po městečku a hledám, kam bych se zašil, vidím postaršího chlapíka, jak sbírá lískové oříšky. Začal jsem je sbírat s ním -jsou velké jak můj palec- slovo dalo slovo a mám spaní!

Franz mě vzal domů a ukázalo se, že ubytovávají spolu s jeho krásnou ženou Angelou poutníky často. Svým způsobem za to může Jindra Smítko, který u nich také přespal a napsal o tom na svém blogu.

Dal jsem si sprchu a po ní večeři ještě s jejich kamarádkou venku před domem. Bylo teploučko, romantika jak v Benátkách. Všichni lidi kolem je znali, každý prohodil něco hezkého, když procházel.

Mají knihu, kam jim poutníci píšou věnování. Našel jsme v ní právě i Jindřicha Smítka a Pavlínu z Klatov, kterou znali Erblovi. Svět je malý. Ušel jsem 32 km a v noci spal při zavřeném okně, protože podkrovní komůrka je ve stejné výšce jako zvon na radnici. Odbíjí co půl hodiny a jsou to rány.

Za bouřky do basy. Kaisheim

20 den 2.9.2024

Okolo páté začala bouřka jako blázen, nicméně v sedm už pršelo „o něco“ méně, tak vyrážím. Testuji novou pláštěnku – spíš nic než moc. Jak je tenounká, tak se lepí všude možně. Přes kapuci není pořádně vidět. Asi dělám něco blbě.

Jak nevidím, tak kufruju. Zašel jsem si asi 4 kiláky ani nevím jak.

Potkávám auto kolegyně z Hyly, má krásné polepy. Nakonec najdu malou kapličku u cesty a přečkávám v ní nejhorší slejvák, protože bouřka se vrátila v plné síle. Dneska musím najít něco na usušení, protože mám mokré skoro všechno od bot až nahoru.

Kaisheim

Cesta připomíná Smolíčka pacholíčka, jak volal: „přes hory přes doly mé zlaté parohy“, jen ty kopečky jsou menší, takže spíš „přes horky a dolky

“ , většinou lesem.

Ze samotného Kaisheimu je vidět nejdřív špička kostela, až pak vylezou budovy kolem. Na faru nebo klášter mají dost vysoké hladké zdi, jediné okénko u velké kovové brány vypadalo dost neprůstřelně. Aby ne , když je to basa. Razítka mi hoši nedali, ale poslali mě o kus dál do kostela. Dostal jsem jen upozornění o zákazu focení.

Samotný kostel je nádherná stavba. Zevnitř mi připomínala rannou gotiku. Jak si tam sedím a medituji, najednou slyším šramocení někde nahoře.

Přišel varhaník a začal hrát. Nejdříve si projel nějaké skladby asi na mši a pak se pustil do koncertování. Naprostá nádhera. Celý kostel se rozezvučel s varhanami a když nakonec spustil Ave Maria, tak jsem brečel jako želva.

Vydržel bych tam sedět ještě dlouho, ale chci dneska dojít do Donauwörth, tak si ještě cestou říkám u postaršího Němce o vodu a mažu dál.

Navečer už jsem v Donauwörth, ale místní pilgrim herberge je plný.

Tak se rozhodnu oslavit konec Ostbaeyrische Jakobsweg a poctím svojí návštěvou Parkhotel Panorama na kopci. Dělá čest svému jménu – vyhlídka je náramná, ale ty prachy! Co je paráda, že je na pokoji všechno včetně fénu, takže suším boty a přepírám vše co jde. Trochu mě děsí nohy – jak byly celý den v mokrém, tam smrdí jak od mrtvoly a mám malé puchýře pod prsty. Výměna ponožek po dešti tedy nijak nepomohla. Ušel jsem 36 km.

Končí Bavorsko, začíná Švábsko

21 den 3.9.2024

Bohatýrská snídaně ve stylu sněz co můžeš, takže start jako hrom. Seběhl jsem dolů do města k nádhernému gotickému chrámu pro razítko. Hned vedle je Charita s free-wifi, včera v hotelu jsem se nechytil. Tak stahuji aktualizace a cihla se zase rozebíhá.

Před budovou charity seděla hromada tmavších nepřizpůsobivých a pár Ukrajinek, které si myslely, že jim tam nikdo nerozumí. To jsem se dozvěděl věci!

V lékárně mi paní magistra doporučila mast na nohy a nůžtičky na nehty.

Jsou to Solingen, zdůraznila, a pokud je někomu nepůjčím, tak mi vydrží až do smrti!

Rozhodl jsem se vyrazit trasou na Augsburg a v jednom místě přeskočit do té Ulmské trasy kvůli Kostnici. Mapy.cz slibují, že to bude jen 35 km doprava, tak se spolehnu na ně.

K trase Svatojakubské cesty se přidaly ještě Via Romea do Říma a nějaká místní turistická, takže značení je trochu zmatečné. Místo žluté stylizované lastury na modrém pozadí je to žluto-černá lastura na bílém pozadí s nápisem Jakobusweg.

Mám všechno, co potřebuji!

Jak si tak házím baťoh na záda a kontroluji, jestli jsem něco nezapomněl -nůž, mobil, vodu apod, tak si najednou uvědomím:

Mám vše co potřebuji na svoji životní cestu!

Ale úplně všechno na všech úrovních. Nepotřebuji navíc ani špetku soli! Jsem úplně v rauši. Ani na vipasaně po meditacích mi nic takového nepřišlo. No řekněte sami! Kdy se vám stalo, že máte úplně všechno a nechcete vůbec nic? Neskutečně silný wau moment.

Bieberbach

Cesta vede přes vesničky a mám kliku – otevřené řeznictví a zase ta báječná sekaná s čerstvou žemlí. Za dvě dávám 5 EUR a energie mi vydrží celé odpoledne. Mimochodem 5 EUR je také jedno nealko pivo.

U kláštera Holzen potkávám prvního poutníka s jakubskou mušlí na baťohu. Starší chlápek, nechce se moc bavit a za chvilku se loučíme. Jde nějakou jinou trasou nebo zase bloudím.

Večer šťastně končím v Bieberbachu. To jméno má v sobě něco přitažlivého a navíc nacházím po dlouhé době Pilgrimfreundlich hospodu. Biergarden Huckerwirth. Místo na spaní není – paní hospodská má všechny postele obsazené restaurátorkami a stavebními dělníky z nedalekého kostela. Zaparkovala mě na krásném trávníku schovaném za živým plotem a s venkovní sprchou, no luxus. Místo čtyř hvězd hotelu Panorama jich mám nad hlavou miliony a grátis!

Sedím na zahrádce před hospodou a povídám si lámanou němčinou se starším truhlářem, co tam chodí na večeři. Chybí mu pár prstů a kus hlavy, jak ho chytla mašina. Teď chodí trhaně jen s chodítkem, ale pere se s osudem fest.

Dal jsem si s ním wurst salad za pár euro a nealko pivo, abych paní hospodské udělal nějakou útratu. Je to talíř měkkého salámu promíchaný s cibulí, kousky tvrdého sýra a rajčátky. Dochucené jablečným octem a pepřem. Moc dobré. Za všechno platím 8 EUR.

S restaurátorkama jdu ještě do kostela – všude plno lešení, sochy a obrazy zabalené v látce. Pracují zrovna na Kristovi na kříži, vedle sebe má ještě dva další ukřižované lumpy a pod nimi římský setník. Tak ti mi koukali při večeři do talíře! Ušel jsem 32 km.

Pokračování Jakobusweg Švábsko