Jakobusweg – jiné Německo

Wir schaffen das – my to zvládneme. Okřídlené úsloví bývalé kancléřky paní Merklové v praxi.

Šok v Augsburgu

22 den 4.9.2024

Ráno je pod mrakem, takže se mi šlape moc pěkně. Jdu příjemně rovinatou venkovskou krajinou kolem malé říčky – Schmutter se jmenuje. Občas je vidět, že sem chodí dobytek a koně.

Nakonec neodolám a vlezu si do ní na Adama- bože to je príma. Když se utírám, tak dochází na místo paní se dvěma psy, kterou jsem předešel a jen ukazuje palce nahoru. Asi se jí krajina líbí taky.

Je zajímavé, že trasa vesnice obchází. Jakoby značkařům nenabídli nic k pití.

Pomalu se dostávám až na předměstí Augsburgu a v Gersthofenu dělám drobnou chybičku v navigaci. Místo abych šel do centra podle řeky Lech po Svatojakubské cestě, tak jdu rovnou. Podle mapy.cz je to dokonce kratší, tak o co jde, že. No o krk.

Augsburg je arabský?

O téhle skupině obyvatelstva jsem samozřejmě mnoho slyšel ve zprávách, ale dneska k tomu mám čuchnout na vlastní kůži. Procházím příšerně dlouhou hlavní třídou, kde není nic jiného než samý barber shop, kebab, tetovací salon a občas zelenina. Před krámky postávají naondulovaní vousatí chlapi a vrhají kosé pohledy. Je kolem poledního a tihle borci snad nemají na práci nic jiného, než si nechat čančat vousy. Kromě aut všude ticho. Občas skupina žen v pytlích – pro ně žádné krámy nevidím. Fakt nepříjemných pět kiláků.

Potřeboval bych dobít cihlu kvůli navigaci, ale mám pocit, že kdybych do nějaké provozovny vlezl, už bych taky nemusel vylézt. Nakonec nějakou náhodou trefím staré centrum s kostelem a jako když luskneš prsty! Zase proudí normální život jak jsme zvyklí, holky s klukama pohromadě, stará paní sedí v klidu u fontánky a ještě mi nabízí Sprite na cestu.

O kousek dál je nádherný Hoher Dom – místní katedrála. Dostávám Pilgerstempel a najdu i kavárnu kde si mohu dobít mobil! V Girafe Free Coffe jim běží smyčka o putování Afrikou. Že prý tam jezdí šéf podporovat africké děti a nakupovat fair trade kafe. Nechal jsem jim tam 15 EUR za vegetariánský wrap a kávu.

Obýdek si tu dávají většinou ženské – normálně oblečené. U výlohy se zastavil jeden přičmoudlík a zírá jako vrah na servírku co nás obsluhuje. A to nemá žádné mini ani extra výstřih.

Zkoušel jsem se na tohle téma bavit s paní od sousedního stolku, ale moc se jí do toho nechce. To město mi jde na nervy.

Pod mostem pod vodou

“ Výpadovka“ z Augsburgu vede podle Wertachkanal. Mají tu takové zajímavé řešení stezky podle vody. Když je most moc nízko, tak voda teče v betonovém korytu. Vy jdete v podstatě pod hladinou vody. Jako když šel pan Wassermann do sklepa ve filmu Jak utopit doktora Mráčka. Stejně jako on vyjdete na druhé straně suchý. Opřel jsem si hlavu o rantl, 10 cm pod bradou mi žbluňká úplně čistá voda. Fakt sranda.

Mám pocit, že se žene bouřka, ale vypadá ještě daleko a tak mažu dál. Postupně se nalevo otvírá pohled na původní říčku, napravo mám ten kanál a uvažuji, kam se v případě buřiny zašiju, abych nebyl nejvyšší bod v okolí.

Svatojakubská cesta podle vody dál pokračuje pro cyklisty, pro pěší zahýbá doprava na Wellenburg. Je tam vyhlášený zájezdní hostinec a zřícenina a plno plničko normálních Němců.

Protože po značce jde dál i několik skupinek starších turistů (nebo poutníků?), rozhodl jsem se, že to risknu a dojdu až do kláštera Oberschönenfeld. Má tam být pilgrimherberk.

Noc v klášteře Oberschönenfeld

Pár kiláků před klášterem se bouřka rozhodla že už. Během chvilky jsem mokrý durch i přes pláštěnku a tak když lezu do klášterní hospody, vypadám jak hastrman. Seděli tam při svíčkách, protože vypadl proud a do toho se zjevím já. Vrchní mi vysvětlil, že tam nikde žádné spaní není, že ještě kousek a pak teprve penzion! Jen 15 minut autem! To nebyla informace, kterou jsem chtěl slyšet.

Dal jsme si nealko pivo a promýšlel další postup. Že bych zabušil na fortnu a vyprosil si nocleh u sestřiček v klášteře? Cestou do hospody jsem si všiml různých přístřešků, kde pořádají workshopy apod.. Zašít se někam tam? Po chvilce mě hoši vypakovali, že zavírají a tak jsem v dešti ještě jednou oběhl areál. A paráda! Otevřené teplé záchody! Německy vypucované, předsíňka s topením a sušákem na ruce, to je ono!

Boty jsme vysušil papírovými ručníky, mokrou garderobu rozvěsil po apartmá a byla z toho slušná noc. Jen jsem ze spacáku poslouchal jak venku leje.

Ušel jsem 42 km a utratil asi 20 EUR.

Svatý Jakub ležící, spící. Wollmetschofen

23 den 5.9.2024

Ráno stavím liháč s ešusem do historické pece a dělám si snídani. Prima začátek dne, ještě tak najít zásuvku, abych mohl nabít cihlu. Včera definitivně exla. Už mě ta neustálá péče o ni začíná rozčilovat. Měl to být naprosto voděodolný mobil, s extrémně dlouhou výdrží. Ani náhodou.

Jediné co je otevřené, je kostel. Naprosto úžasný, baroko až zvoní. Poseděl jsem tam, ale nebylo ani razítko. Je rozdělený na část pro jeptišky, kde připravují ranní mši, a pro veřejnost. Na cedulce důrazné upozornění, že do 9 hodin neotravovat.

Tak dlouho se mi čekat nechce, tak jdu zazvonit na fortnu kvůli štemplu. Vykoukla jeptiška v ne zrovna boží náladě. S omluvou jí vysvětluji že chci jenom razítko. Odeběhla s kredenciálem za roh a když mi ho orazítkovaný vracela, tak se skoro usmála!

Jdu dál podle značení cestou necestou, jak je všude mokro. Míjím naučnou stezku, hromadu přístřešků a boudiček, tabule s obrázky mokřadních živočichů. Stačilo by zrcadlo a mají tam o jednoho víc.

Pořád se mi honí hlavou včerejší zážitek s arabským Augsburgem. Až do teď jsem se v Německu cítil OK, ale co když bude tahle populace houstnout? Ať chci nebo ne, jdu po křesťanské cestě, na batohu mám poutnický symbol a ti fousáči včera – co když nějakému rupne v bedně? Nakonec tyhle úvahy nechávám Pánu bohu.

Ve Fischachu si dávám oblíbenou místní sekanou s čerstvou houskou a nakoupím nějaké zásoby. Co mě zarazilo, tak zavřený kostel, infocentrum -prostě asi blbá doba na návštěvu.

Wollmetschofen

Ovšem Wollmetschofen, to je jiná káva. Kostely mívají většinou razítko hned u vchodu. Tady jen cedulka -milí poutníci, razítko je u Sv. Jakuba. Takže hledám známou postavu v plášti s holí, a nic! Až po čtvrt hodině ho najdu na vedlejším oltáři, jak v leže odpočívá a šibalsky se směje! Ale Pigerstempel má nádherný.

Poutníci si tu mohou koupit i jakubské lastury. Za 2 EUR si pořizuji jednu krásně bílou dozadu na baťoh. Tu růžovou od Terky si dávám dopředu na kšandu, abych na ni viděl. Je to takový můj Wilson (volejbalový míč, se kterým si povídal Tom Hanks v Trosečníkovi).

Poutní místo Maria Vesperbild

Mají tu dům pro významné poutníky (zavřený). Krásný kostel, venku konstrukce na obří obrazovky a sady repráků, krámky s upomínkovými předměty, asi dvacet automatů na svíčky -hodíte tam 2 EUR, rozsvítí se jedna elektronická svíčka pod příslušným svatým, prostě svatý bussines na entou. Až na kostel vše zavřené a když si zazvoním na proboštství, pošlou mě do zavřeného infocentra. O kus dál v lese lurdská jeskyně, pak děkovné místo s hromadou obrázků se zázraky a dalšími automaty na svíčky. Fakt extrém. Jsou tu zjevně zařízeni na dojení zástupů.

Pokračuji dál lesem až do Memmenhausen. Našel jsem si nad vsí hezký pelíšek u dřevníku. Postavil jsem tarp a spalo se mi jako v nebi. Až na slimáky. Jak je louka, tak lezou všude. Ušel jsme asi 30 km, utratil 10 EUR.

Němci milují hotovost. Kirchheim

24 den 6.9.2024

Už druhý den jdu jen podle značek jako opravdový poutník. Cihla (CATS75) je stále mrtvá. Uvědomil jsem si jednu věc. Prakticky nikde až na Augsburg jsem neplatil kartou! Všude jen hotovost, hotovost, hotovost. Zajímal by mě názor našich „odborníků“, co furt tlačí bezhotovostní placení.

Jsou ve Švábsku jen samí podvodníci, co se chtějí vyhnout placení daní? Nebo je Německo naprosto zastaralé a míle za námi? Nebo jen nechtějí podporovat ty všivácké banky, co si z každé transakce stáhnou svoji daň!

Dávám si razítko v kostele v Haselbachu a pokračuji mezi poli do Kirchheimu.

Kirchheim – čapí město

Krásné starobylé městečko. Prakticky na každém komíně mají čapí hnízdo, v některých sedí i čapí rodinky. Tolik klapajících zobáků jsem ještě neslyšel. Škoda, že nemám čím fotit. Nicméně nastala změna k lepšímu, protože se mi povedlo sehnat novou nabíječku.

S paní v krámě jsme se moc nasmáli, protože švabiš němčina byla mimo moje schopnosti a její angličtina zase nestačila na tu moji masa bob ingliš. Nicméně dobrá věc se podařila. Vyzvedl jsem v bankomatu hotovost, nakoupil se v místní marketu nějaké zásoby, hlavně sekanou a bochník chleba, v kostele dostal barevnou samolepku Jakobsweg a dozvěděl se že:

• čápi jsou symbol města
• všemi obyvateli milovaní a hýčkaní
• nadává jim kde kdo, protože na auta, baráky i lidské hlavy pořád padají žáby, ještěrky a čapí trus

Další trasa je opravdu o důvěře – šipka s nápise 3 km gerade aus a jinak nic. Samozřejmě jsem lehce zakufroval a díky tomu našel kostel Sv. Otilie. Sice zavřený, ale je to první setkání s touto světicí.

Loppenhausen -ti vědí jak potěšit poutníky

Cestička vedla přes kopec, takže jdu splavený jako kůň. Ale tady vědí, co poutník potřebuje. Nejenom že má kostel krásné razítko. Taky volné zásuvky a kousek od kostela chodicí bazén s proudící vodou z potoka! Popisek Kneipovi koupele i s podrobným návodem.

Zatímco se mi v kostele nabíjí cihla, dávám si střídavě gáblík a čvachtání nohou. O kus dál cestu ukazuje Jakubská brána -minirozhledna s přístřeškem a krásnou korouhvičkou ve tvaru poutníka..

Jediná škoda je, že se mi nějak povedlo v cihle přepnout ukládání fotek, takže místo na kartu se ukládaly do mobilu. Tím pádem jsem přišel o měsíc obrázků, když se odebrala do křemíkového nebe.

Babenhausen – spaní v ratejně

Jak jsem byl plný vděčnosti za koupel nohou, tak jsme si řekl, že se spolehnu se spaním vyloženě na Pánaboha. Do teď jsem místo vybíral já. Dost často se ale ukázalo, že kousek za méně pohodlným místem na spaní bylo nějaké přímo luxusní, jen kdybych došel o půl kiláku dál.

Jenže víš ty co? Prdlajs! Šlapal jsem v podstatě bezlesou krajinou večer až do Babenhausen. Cestou nebylo nic kromě nějakého remízku u silnice. Velký kravín napravo u silnice, kde lítali psi. Došel jsem za tmy až k baru Mamut, kde nabízeli ubytování. Nějaký týpek mě odvezl přes půl městečka do barabizny, kde byl, za 40 EUR splatno předem v hotovosti, pokojík bez okna. Na koberec jsem se bál šlápnout jak byl špinavý a odvedle se ozývaly zvuky nejspíš hodinového hotelu.

Jediné plus bylo že tam nepršelo a šel proud, takže opět nabíjím cihlu. Ušel jsem 37 km a utratil 80 EUR.

Nazítří pokračování pouti Německem