Byl tu Jan Hus. V mistrových stopách do Kostnice

Speciálně kvůli Janu Husovi jsem se chtěl do Konstance (Kostnice) podívat. Mimoto se těším na první vnitrozemské moře – Bodamské jezero. Bude se pořád mluvit německy a co dalšího se ve Švýcarsku změní?

Z Weingarten přes Havraní hrad

28 den 10.9.2024

Ranní snídaně v hotelu Rössle stojí za to. Je vidět, že tu jsou zvyklí na dělníky. Kuchař mi průběžně přisunuje čerstvě opečenou slaninku, vajíčka mají tak akorát rozteklé žloutky, úžasné žemle, ňam ňam ňam. Kuchař je takový správný starší řízek s holou hlavou, jizvou na krku a rukama silnýma jako moje stehna. Věřím , že kdo ho nakrkne, bude s milým úsměvem nasekán do klobásek. Dostal jsem jich balíček na cestu, Gruess Got a Viele danke!

Značky Jakobsweg vedou přímo kolem hotelu, jen jsem si jich včera v dešti nevšiml. Takže vzhůru do kopce! Takový stoupáček hned po snídani dokáže nastartovat.

Naštěstí hned za kopcem je další městečko Ravensburg – Havraní hrad. Protože jsme z Weingartenn odešel bez razítka, šňupám po městě, kde bych ……….v info centru mají otevřeno až od 10 hodin. Vidím otevřené okno, tak ťukám a škrábu jak Jezinky na Smolíčka Pacholíčka a mám ho v 8:30! Krásně velké -je na něm Schutzmantelfrau – Paní s ochranným pláštěm, pod kterým má schované děti.

Druhé si odnáším z kostela Sv Jodoka( Sv. Jošt). Do teď jsem o něm neslyšel. Z kostela mu udělali s pomocí peněz EU centrum pro mládež Jugendkirche Joel. Fakt krásné místo s barevnými varhanami.

Až ex post jsem zjistil, že je patron poutníků, nevidomých, pekařů, námořníků a má v referátu dobrou sklizeň. Proto tam byla jako dekorace hromada čerstvé zeleniny!

Cítím, že se mění počasí. Na nebi jsou mraky jako hrady – ne ty klasické bouřkové, ale mraky na mracích a na nich ještě jedny mrakové hrady. V životě jsem nic takového neviděl. Vzbuzuje to hrůzu. Doufám jen že tahle hromada vody spadne někde jinde. Jak občas vyleze sluníčko, tak vidím celou jejich výšku.

P.s.: bohužel to spadlo u nás doma -záplavy 2024

Musel jsem si dát v jedné vsi kafe, protože mám tlak někde u kolen.

A taky do zásoby chleba, sýr a kus špeku. Fakt vynikající řeznictví.

Cesta vede mírnými kopečky, pořád doleva doprava a sady sady sady. Jabloně, hrušně, švestky, dokonce malinová plantáž. Tak 15 kilometrů samé ovoce! A dobré. Červík není parazit.

V Unterteuringen stojí u mostku kamenný Sv Jakub a po ním mosazná schránka s razítkem. Fakt dobře vymyšlené, skoro blbuvzdorně. Samozřejmě neodolám a bum do kredenciálu!

Kousek za Unterteuringen se vynořuje další ohromný dřevěný Sv. Jakub – památka na velkou pouť místních do Compostely! S lavičkou, stolem, malým přístřeškem a fotkami tvůrců.

Protože se pomalu blíží večer, tak hledám místo na spaní. Ale tady moc fouká.

Po půl kilometru je nalevo nějaká klubovna s verandou, upozornění že objekt je sledován kamerami, kolem vysekaná tráva jako na golfovém greenu, co to může být? Že by skauti? Trochu napovídá nápis Achtung Flughafen, ale tady by nepřistál ani čmelák. Letiště pro modeláře a dronaře!

Smažené žáby u Leimbachu

O kus dál vidím ve svahu nějaké stavbičky jako seníky nebo kůlny, možná se zašiju někde tam? Ale na co vysoký plot? Normálně bývá kolem pastviny jen nízký ohradník.

Ukázalo se že jde o rezervaci Hepbacher-Leimbacher Ried – mokřadní louky a tak. Na kopečku v křoví je Beobachtungstelle neboli pozorovatelna. Větší dřevěný přístřešek se střechou a v delší stěně má desítky dřevěných okének s vyklápěcí okenicí pro nenápadné pozorování přírody. A je co pozorovat-podívejte se jim na Instagram.

Na pastvině za tím vysokým plotem se majestátně pohybuje rohatý skotský skot. To aby podmáčené louky nemuseli sekat. Trochu to připomíná rezervaci v Milovicích, ale menší. Uf , ještě že jsem tam nevlezl.

Přes rezervaci jde vedení vysokého napětí a na špičce každého stožáru kruh s čapím hnízdem! Některé je ještě obsazené. Když jim vypadne žába ze zobáku, tak musí být smažená.

Usadil jsem se na židličce před pozorovatelnou, kochal se západem slunce, pomalu večeřel a nic mi nechybělo. Přišli ještě starší manželé s pejskem a dalekohledem, trochu jsme si popovídali. Ty nízké mraky jakoby padaly rovnou na hlavu. Zvláštní pocit.

Když se setmělo, tak jsem zaklapl všechny okýnka, ke stěnám připíchl tarp kvůli závětří a spalo se mi jako v nebíčku. Ušel jsem asi 35 km.

Přes Meersburg do Kostnice

29 den 11.9.2024

V dálce jsou ráno vidět vysoké kopce a nad nimi hřebeny Alp. No děsit se budu až zítra.

Stavil jsem se v kostele sv.Mikuláše v Markdorfu. Krásná jednoduchá gotika a úžasná Madona na oltáři, která pláštěm chrání lidičky. Prý tady měli bratrstvo ochranného pláště, které se staralo o chudáky.

Moc pěkně se u ní sedělo. Je zajímavé, že většina kostelů v Německu svojí atmosférou přímo zve k posezení a tichému zamyšlení. Jen velmi málo jich bylo zavřených. Lidi do nich chodí kdykoli potřebují. Bývá jen upozornění před oltářem, že je tam alarm, ale žádný kostelník ani kněz. I když jsem je možná jen nevyhledával, proto jsem si jich nevšiml. Ale takhle bych si to představoval u nás.

Za nějakou chvíli vidím Bodamské jezero a přístavní městečko Meersburg. Krásně opravené hrázděné domy, hromada turistů a bělounký kostel Panny Marie. Historie na vás zrovna dýchá.

Ceny odpovídají blízkosti Švýcarska, takže k obědu chleba ze sýrem.

Trajekt mě za 3,4 EUR cash (no card pleas) převezl do Kostnice.

Konstanz neboli po česku Kostnice

Legrace je, že v překladu je konstanz stálost, neměnnost. To si měl Mistr Jan Hus uvědomit, když tam cestoval. Že těžko něco změní na tom, že prachy vládnou světem.

Jakubská cesta ukazuje souměstí Kostnice jak od jezera s milionářskými vilami, přístavy jachet, tak bohatost a výstavnost starého města. Stačí přejít most. Za ním jsem z ní uhnul doprava na Untere Laube, protože jsem chtěl vidět pomník upálení Mistra Jana a Jeronýma Pražského. Vytvořili ho študáci z kamenické školy v Hořicích a nedávno (2015) instalovali u evangelického Lutherova kostela.

Fontána Konstanzer Triumphbogen

Cestou k pomníku mi tahle fontána ve tvaru vítězného oblouku vyrazila dech. Kdo tohle povolil, ten musel mít koule.

Staříci v ní čumí na vnadnou slečnu v plavkách a ty chlípné výrazy! Druhý bazének je jak v Poděbradech na nudě, vše visí. Podrobnosti v odkazu.

Rozhodně je na co se dívat a při návštěvě Kostnice ji nevynechte.

Od těchto podivností je už jen kousek do basiliky Unsere liebe Frau neboli kostela Panny Marie na Münsterplatz, kde probíhal onen slavný koncil. Musím říci, že autor obrazu Jan Hus před koncilem kostnickým se tady musel zastavit, jak je interier věrný.

Krásně vyřezávané legátské lavice i trůn tu pořád jsou. I ta ponuře slavnostní atmosféra. A nad postranním oltářem je snad 10 metrů vysoká freska nevěřícího Tomáše.

Paní v kostele na informacích mi kromě razítka věnovala i pohled s místní sochou Sv. Jakuba. Má chudák od červotoče rozežranou tvář jak od neštovic.

Dal jsem si ještě poslední německou picu za zbytek EUR, dobil cihlu a vyrazil v dešti přes hranici do Švýcar.

V bankomatu už vydávali jen švýcarské franky, skončila Jakobusweg a začala ViaJacobi.

V Kreuzlingen – prvním švýcarském kostele Sv. Stefana – mi volala Zuzka, že v medvědovi odešla spojka, co má dělat. Vzhledem k tomu, že příchozí volání je už za 34 Kč/minuta to byl krátký přerušovaný hovor. Holt se s tím musí poprat. Snad Vito její způsob řízení přežije, než se vrátím.

Asi 5 km za městem byla hromada trámů přikrytá plechy, takže sice málo místa, ale sucho po celou noc. Jistil jsme si pelíšek tarpem, takže i teplo. Ušel jsem necelých 30 km, utratil 14 EUR.

Klášter Fischingen

30 den poutě 12.9.2024

Ráno vyrážím s rozedněním kolem sedmé. Blahořečím ofline mapám na mapy.cz, protože mi nejde internet ( Švýcarsko není v EU a tak cena dat odpovídá) a volání raději vypínám. Snad najdu volnou wifinu. Stejně jako v Čechách tady má Tmobil mizerný signál.

Další mínus je, že Via Jacobi je popisována v mapách zeleně, takže trochu splývá s pozadím.

Ale reálné značení mají Švýcaři důkladné. Dokonce když jsou na trase stavební práce, mají jasně vyznačenou obchůzku!

Počasí je lehce přeháňkové, kolem deseti stupňů, ale švýcarské kopečky zahřívají. Po nebi netáhnou ani tak beránci jako sloni. Někde musí lít jako z konce.

V poledne jsem v Tobelu.

Začíná pořádně pršet, tak vlezu do místního Dorfmarketu. Obložený bagel a kapučíno, které nabízí, jsou naprosto senzační. Velké, horké a baštózní.

Křupavoučké bagely si pečou sami a když jsem jídlo paní prodavačce vychválil, byla v sedmém nebi. Vzal jsem si tam ještě polívku v pytlíku a jogurt do zásoby.

Kostelík je pro 3 náboženské obce najednou – sejdou se tam katolíci, baptisti a evangelisti. A na razítku maltézský kříž. Že prý mají každý svou část a funguje jim to už leta.

Jdu dál a pomalu přestává pršet (tolik). Když sbíhám kopec do St. Margarete, míjím skupinu postarších poutníků nebo turistů. Na kluzké trávě a bahýnku prosvištím skrz skupinku jako blesk, naštěstí nikoho netrefím. Jen zaslechnu Bueno camino!

Před městečky přibývá nabídek na ubytování, třeba budu dneska spát v posteli a teple. Lidi se tu ke mě chovají jinak než v Německu. Svítí jako by viděli kominíka pro štěstí.

Doťapu až do kláštera ve Fischingu. Mají tu všechno poutnické – od kostela po pivovar.

V kapli svaté Idy kamenné intarzované oltáře – no nádherná práce. Protože nikde nevidím razítko, tak nakonec vlezu na recepci jak jinak Pilgrim hotelu. Mám krásné rybičkové razítko, ale pilgrim spaní za 47 franků mi cenově moc pilgrim nepřijde.

Nakonec jsem si řekl když má padnout kabát, tak i kalhoty a dostávám směr do pokoje Sv. Hildegardy pro cca 10 lidí. Sám pro sebe mám i sprchu a záchod, takže v klidu dávám sušit věci, zatímco jdu na večeři na Pilgrim menu.

Další menší trapas – obsluhují žákyně z hotelovky a lehce bojují s menší jazykovou bariérou. Sranda musí být. Ale jídla je hodně a výborné.

Ušel jsme asi 35 km, utratil skoro 100 SCHF, ale měsíc na pouti se musel oslavit.

Jak dál? Vzhůru do švýcarských kopců!