Kolem Dunaje. Jakobsweg

Na tenhle kousek cesty Ostbayerischer Jakobsweg jsem se těšil, hlavně na Dunaj. Mám rád řeky, konec konců u jedné žiju. Mají v sobě utajenou sílu. Hladina může být jako zrcadlo, ale stejně je pod ní silný neviditelný proud.

Walhalla

16 den 29.8.2025

Ráno jsem si dal snídani ze zbytků a vyrazil kolem půl sedmé, hned jak začalo být vidět. Mířím na Donaustauf po krásné travnaté cestě. Pak kopeček a najednou se začnou objevovat mohutné bílé sloupy obklopující velký chrám.

Ti Němci fakt umí udělat dojem.

Od vstupní části je ráno fantastický výhled na Dunaj. Na kamenných schodech nejsem sám, mladý párek si tam dává snídani včetně šampaňského.

Přede dveřmi kmitají uklízeči jasně arabského původu – leští mopy cca 600 čtverečních metrů mramoru že se jen blýská. Za mírný peníz se mohu podívat dovnitř, ale jen v ponožkách, abych jim tam nenaťapal než přijde šéf. Je to tam jeden samý slavný Germán vedle druhého.

Slavní králové co se asi nevešli mají sošky ještě venku kolem cesty do Donaustauf. Pár jich vypadá, že by nejraději vzali roha a vypadli.

Regensburg

První větší německé město, tak jsem se bál jak s navigací. Ale svatojakubská cesta vede jednou dlouhou ulicí dovnitř a druhou z města, takže pohoda. Samotný Dunaje schovávají vysoké protipovodňové valy. Za nimi je spousta místa na různé plážičky a koupališťátka. Voda čistá, proud silný, ale ta lahoda se hezky vykoupat! Jen musím dávat bacha na lodě, dělají vlny jako blázen.

Ve městě jsme si dal kapučíno se zapékanou houskou. U vedlejšího stolku seděla fešná paní s pánem, kouká na mě a začne se vyptávat. Odkud a kam, jo do Santiaga, tam jsem byla loni! A hned chrlí dobré rady, co nemám vynechat. Pán jenom koukal.

Kolem jezdí elektroauta, Tesly se dají krásně poznat. Na historické dlažbě dělají pekelný rachot, asi jak jsou těžké. Evropské auto tiše přešumí.

Jdu si ke Sv. Jakubovi pro razítko do kredenciálu. Mají tu nápis ve smyslu, když tu nejsme skočte si pro štempl na Bismarplatz do kláštera. Mají ho tedy velkolepé.

Na mostě přes Dunaj ležely závěje mrtvých jepic. To jednoho přiměje zamyslet se nad životem.

Jdu o něco rychleji než auta na souběžné dálnici-typická německá stau.

Za nějakou chvíli už jsem zase v lese. Zaplať pánbu, ten rozpálený městský asfalt mi fakt nedělá dobře.

Dneska končím u hezké výletní hospůdky -jmenuje se Fraeunhausl. Tak je jasné, co se tu dělo. Potkávám tady známé se psem z předvčerejška, hned se hlásí.

Paní hospodská mi servíruje pilgrim menu za pár euro. Dovolí mi spát na louce před hospodou. Nenápadně zdůrazňuje, že záchody nechávají otevřené celou noc, kdyby lilo. No záchody. Spíš rodinný domek, čistý, teplý a s volně přístupnou sprchou! Perfektní den, ušel jsme cca 43 km.

Římskou cestou

17 den 30.8.2024

Ráno vycházím později než obvykle, udělal jsme si komplet hygienu. Večer to nebylo možné, hosti seděli před hospodou do velmi pozdních hodin. Stejně než jsem seběhl k Dunaji do Kelheimu, jsem zase propocený durch.

Kelheim

To je městečko, které stojí za delší návštěvu. Útulné, s přístavištěm lodí, krásný kostel i náměstí. Nad ním jako bílý dortík sedí na kopci Michelsberg památník sjednocení Německa.

Nakupuji tady na víkend, takže baťoh přibral. Cesta vede podle Dunaje, míjím starý klášter schovaný pod převisem a najednou je z údolí soutěska jak z Pána prstenů. Nahoře na vyhlídce potkávám německou rodinu, kluci mají Vánoce z ještěrky, která se předvádí na kameni.

Pod námi funí parníky proti proudu. Zastávku mají za zátočinou s obrovským barokním klášterem Weltenburg, který stojí přímo v záhybu Dunaje. Asi to mají dobře spočítané kvůli velké vodě.

Římská cesta

Vede po bývalé hranici Římské říše. Archeologové na ní vykopali zbytky věží a trasa je vyloženě gerade aus jako podle pravítka, pole nepole, les neles. Dokonce tu postavili model jedné věže, aby si lidi dokázali představit, kam až se dalo dohlédnout do lesů obývaných barbary.

Vzpomínám si na velkého římského císaře Marka Aurelia, který na svých taženích právě proti dnešním Němcům sepisoval své Rozhovory k sobě.

„Co ti stojí v cestě, to je její součástí.“

Dneska je to příšerné vedro, které je momentálně součástí cesty. Ve vysoké trávě sotva tahám nohy. Ta věž je z venku potažená rezavými kovovými pláty, takže je uvnitř jako v troubě. Co je zajímavé, tak základním principem stoicismu, podle kterého se Marcus Aurelius choval, je rozvoj vnitřní síly a schopnost přijímat věci, které člověk nemůže ovlivnit.

A přesně tohle dělá i putování.

Zaskočím ještě do Altmannstein pro vodu a dobít mobil. Zaplať pánbu za zásuvky v kostele. Spím u Tettenaggeru – měli ti nějakou divotvorkyni, všude jsou její obrázky. Našel jsme si pelíšek na stohu. Od cyklostezky mě dělí jen husté křoví. Na lavičku si se stměním přišli sednout nějací mlaďoši a v tom volá Zuzka, takže jsme byl naprosto nenápadný. Ušel jsem asi 32 km.

První spaní u německé rodiny

18 den 31.8.2025

Tak ta cyklostezka je bývalá železniční trať. Jde se mi po ní tak pěkně, že přehlédnu odbočku a půl kiláku si zacházím. Ještě že je ráno chládek.

Cesta jde dneska většinou lesem, sem tam vyhlídka. V Stammham chytám otevřené malé řeznictví. Za dvě eura si dávám kus sekané a dvě housky. Bože to je dobrota! Sekaná je opravdu z masa, žádná růžová hmota jako z Kauflandu, správně kořeněná a jsou jí skoro 4 centimetry. Už vím co v městečkách hledat.

Díky lovu na razítka lezu do každého kostela při cestě. Má to své výhody:

• Jsou otevřené
• Je tam chládek, klid a razítko
• Každý je jiný

Fascinuje mě německá praktičnost. Když je kostel už malý, tak k němu prostě přistaví velkou halu. Starý kostelík slouží komorním věcem jako jsou křty nebo ranní mše.

Žádné zbouráme gotický kostelík a postavíme něco lepšího. Citlivě ho zakomponují do nové stavby. Technicky ji postaví z lepených dřevěných vazníků, jaké používají všude kolem na hospodářské budovy, takže k sobě pořád všechno v městečku patří.

Pfünz

V tomhle městečku mají poutníky rádi. To je vidět už při příchodu – travnatá cesta je čerstvě posekaná, nové značky. Došel jsem si do krásného románského kostelíka pro razítko a jak tam tak sedím, přišla ke mě drobná paní. A že prý kde budu dneska spát? Po pravdě říkám že nevím. „Tak budete dneska spát u nás“, rozhodla bleskově.

Takhle jsme se seznámil s Ritou a jejím manželem Rupertem. Byl to báječný večer. Dal jsem si sprchu, prima večeři a pak jsme seděli u nich na zahradě pod dozrávajícím vínem. Povídali jsme si o všem možném a doufám, že se s nimi ještě potkám.

Rupert kolegu muzikanta z Prahy. Občas za ním jezdí, takže šance je. Jsem opravdu vděčný Cestě za dary, které dostávám. Ten pocit vděčnosti mi už dlouho chyběl.

Možná je to i tím, že mám prakticky elektronický půst – nesleduji nic na mobilu kromě předpovědi počasí a občas mapy. Hlava se tím krásně uvolňuje.