Kolem švýcarských moří

Jméno skoro každého jezera ve Švýcarsku končí na see, tedy moře. Stejná barva vody jako u moře a často stejné ceny. Jen čistota vody je vždy 100%.

A co vás napadne, když se řekne Jugendherberg? Správně, slovíčko lehce evokuje pěkný kravál, který umí omladina dělat. A tak je to tady, dneska budu jeden takový testovat.

Přes Brünnigpass

34 den 16.9.2024

Vycházím vyjjímečně cestou z kopce. Dojdu se ještě podívat do místního kostelíčka – pod ním je prostor pro venkovní mše částečně krytý plachtou. Na shromáždění shlíží bratr Klaus. Jak ho sochař udělal hubeného!

Po cca sto metrech míjím po levé straně srubový přístřešek s venkovními grily pro pikniky. Takže kdyby bylo nejhůř, spát v suchu by bylo kde. Ale led na loužích po nočním mrazíku mi říká, že v letním spacáku by to nebyl nejlepší nápad.

Scházím k dalšímu švýcarskému moři Sarnersee s městečkem Sachseln. Tady mají muzeum bratra Klause. Jdu moc brzo, je ještě zavřené.

Pro upřesnění – nejedná se o přátelské oslovení bývalého prezidenta, ale o jediného původního švýcarského svatého. Má moc zajímavou historii – podívejte se do odkazu Bruder Klaus.

Posedím alespoň chvilku v místním kostele. Trošku mě doběhli s razítkem. Je stejné jako v kostelíčku nahoře na Flüeli-Ranft a pak se ještě opakuje v dalším kapličkách. Liší se alespoň barvou.

Cestou dolů jsem potkal třídu švýcarských školáků na výletě. Větrovky, baťůžky a davaj hore. Déšť nedéšť šlapali si to do kopce slušnou rychlostí. Mohlo jim být tak kolem deseti a žádné mobily v rukách! Na konci zástupu jedna paní učitelka v nejlepších letech, jen mi ukázala palec nahoru.

V kempu městečka Ewil si dávám malé espresso. Měli sice zavřeno, ale když se nejdřív vyptávám na razítko, tak se otvírají všechny dveře. P.s. Ewil švýcarsky není ďábel.

Dneska to bude pořád podle vody. Jen přejdu od jednoho moře přes kopeček ke druhému přes Giswil.

Tady to vypadá, že mají spoustu zkušeností s velkou vodou. Samá hráz a suchý polder, kam se mohou říčky z kopců rozeběhnout. Když vidím ohromné kmeny a balvany , které zjevně nedávno projížděly korytem, tak se ani nedivím.

Podobně to mají s „propustky“ potůčků do jezer pod silnicemi. Všechny aspoň 5 metrů vysoké, široké taky tak, a většina hned za mostem navazuje betonovým skluzem až do jezera.

Pod nimi jsou občas vidět lodě s bagry, co hromady balvanů a kmenů vybírají a odvážejí.

V Giswil se podobně jako v Jeseníku svého času konaly velké čarodějnické procesy. Někdo za tu spláchnutou vesnici i s kostelem prostě musel moct. Jen oběti pouze neupalovali, ale taky čtvrtili a trhali koňmi.

Pomalu stoupám údolím k dálnici a tady je další ze švýcarských obchůzek. Svahy kolem dálnice upravují a tak pěšáky posílají speciálně vyznačenou trasou, která končí u motorestu. Dálnici přecházím místo nad tunelem o něco výš přes speciálně postavenou dřevěnou věž a nekrytou lávku. Je připravená i na běžkaře a vyznavače nord wolkingu- na podlaze jsou gumové pásy, aby jim nerozpíchali hůlkami dřevěnou podlahu.

Každou chvíli slyším divné hučení. Od dálnice to být nemůže. Jsou to vlaky! Drápou se tady do kopce pomocí třetí zubaté koleje. Je to fakt fofr. Nahoře asi ozubené kolo zvednou a mažou dál jako normální vlak. Povedlo se mi je vyfotit, ale cihla funguje nějak divně.

Lungerersee

Tohle jezero má hráz jako běžný rybník. Je tu spousta přístřešků a venkovních grilů. Je vidět, že tady s nepřízní počasí počítají. Obcházím ho po pravém břehu krásnou lesní stezkou. Co mě trochu děsí jsou vyšší kopce přede mnou. Ale nač stahovat kalhoty, když je brod ještě daleko.

Trochu stranou od cesty je kostel v Lugern. Nevím proč ho Via Jacobi míjí, je fakt hezký. Krásná jemná gotika, žebra a pilíře ze světle zeleného pískovce, zdi z místního vápence. Hned u něj na terasách hřbitov.

Vyšlapuji k němu schody s nějakými Japonci, ona 10 cm štekle a místo pusy kačera profesionální influencerky, on super sportovní tepláky. Snaží se dokumentovat výstup, ale chybí jim dech.

Místo razítka tu mají nálepku, takže zase chvilka hledání. Vnitřek je stejně světlý a útulný jako zvenčí. Tyhle kostelní posezení jsou čím dál hezčí.

Z kostela vede podle mapy.cz „zkratka“ zpátky na svatojakubskou stezku. Mám pocit že rovnou do nebe -po 100 metrech jsem už výš než kostelní věž. Malá ochutnávka stoupání na Brünnigpass.

Brünnigpass

Je sedlo zhruba 1000 metrů nad mořem. Jediná škoda, že ve stejné výšce jsou také mraky. Zase už slyším dunění, ale tentokrát nějaké rychlejší. Tak uvažuji o nějakých TGV, ale ty jezdí ve Francii.

Pak se mrak na chvilku protrhne a vidím pod sebou proletět dvě stíhačky! Honí se jak Gripeny nad Čáslaví, jen o něco níž a horskými údolími. Už se ani nedivím , že se jim tenkrát povedlo přetrhnout lano od lanovky.

Na konci údolí borci na šlápnou na plyn a vystřelí přímo nahoru přes kopec. Pekelný rachot. Jestlipak si na něj tady někdo stěžuje.

Při klesání do Brienzwileru vidím letiště ze kterého stíhačky asi startovaly. O kousek dál jiné letadlo vypouští parašutisty. Že se jim chce ven v tomhle mrholení. Vypadá to, jako když koza vypouští bobky. Nejdřív řádka teček až po chvilce se objeví padáky.

Brienzwiler

V tomhle městečku mají nádherný dřevěný kostel. Sice zvenčí vypadá jako větší chalupa, ale rozhodně stojí za návštěvu.

Kousek pod ním je známý Pilgerherberg noc za 25 CHF. Vypadá lákavě, ale já si naplánoval spaní o pár kiláčků dál v Jugenherbergu. Dokonce jsem si tam včera udělal rezervaci, tak cítím morální povinnost dojít až tam.

No dopadlo to jako obvykle. Mají úplně plno a té mojí rezervace si nevšimli, protože přeci měli plno. Nakonec si pán vzpomněl, že někdo ráno odešel a tak je jedna postel volná. Paní se do vstupní procedury zjevně moc nechtělo, protože všude kolem lítali haranti a měla už začít chystat večeři, ale nakonec jsem nafasoval povlečení a dostal směr.

Je nás na cimře asi deset na patrových postelích. Naproti dole starší Američanka s vepřovou tváří dělá oči na mladého frantíka, co spí pode mnou. Ten se pro změnu zajímá o dvě dívenky co spí na přes pokoj. Lásky hry šálivé.

Přes tenké zdi je slyšet dusot a řev sloního stáda-tahle noc nebude nejklidnější. Vzduch se dá krájet, protože boty máme všichni pod postelemi, ale při pokusu otevřít okno všichni křičí a bojí se, aby nezmrzli. Tak holt budeme v teploučku.

Jsou tu ale sprchy a snídaně sněz co můžeš, tak se s tím brajglem trochu smiřuji. Ušel jsem asi 35 km a spaní je za 50 CHF.

Interlaken a křesťanští bratři v Gut Ralligen

35 den 17.9.2024

Ráno byla Američanka lehce nerudná, takže bleskem vyexpedovala děcka, co se k nám chtěli přitřít na snídani. Měli jsme ji o 15 minut dřív než oni, takže alespoň nějaké plus neuskutečněného nočního dobrodružství.

Počasí je od rána střídavě slunečné, jen občas projede nad jezerem Brienzsee kropítko. Tak říkám mráčku, který projíždí údolím, jen tak lehounce zaprší a pokračuje dál. Dá se vidět už zdálky a mohu včas vytáhnout pláštěnku.

Trasa vede po lehce houpavé vrstevnici nad silnicí kolem jezera. Jde se mi o něco hůř, cítím v nohách včerejší stoupáky. Přes jezero je občas krásný výhled na zasněžené Alpy. Trochu mě upozorňují, že tady je zima blíž než myslím.

Povzbuzení v Interlaken

Interlaken jak název napovídá opravdu leží na spojnici mezi dvěma jezery. Prostředkem města vede průplav pro lodě, na obou koncích má přístav pro jachty. Město vyloženě pro chudáky, co mají auto beze střechy, pijí jenom staré víno z rohu sklepa a jedí plesnivý sýr.

Japonští influenceři tu asi měli zrovna nějakou akci – holky (aspoň myslím) se fotily v různých šatech před fantasticky modrou jezerní vodou, dřevěnými mostky apod.. Měli tam dokonce i látkové šatny a catering.

Když jsem na ně chvíli nevěřícně zíral z konce pažitu, tak mě přišel nějaký borec v černém upozornit No photo pleas! Kdybych chtěl fotit ptakopysky s křivicí, zajdu do ZOO.

Dal jsem si v malém bistru kapučíno s vynikajícím meruňkovým řezem a svět byl hned hezčí. V Migros měli i dobrý chleba, salám a zeleninu – sýry mám ještě ze Schwyzu – a impregnaci na boty. Píšou na ni že je věčná, tak jsme zvědavý, jestli to není chyba v překladu.

Před kostelem mě přepadl krásný kocour. Nejen že se nechal fotit, ale hned se mi uvelebil na klíně a nechal se drbat. Připomněl mi naše chlupaté prevíty doma. Když jsem mu vysvětlil, že musím dál, tak hned slezl, sedl si vedle a začal se čančat pro další oběť. Byl neuvěřitelný.

V kostele jsem našel letáček s kontaktem na miniherberg v Melingen, který mají vést křešťanští bratři. Podle záznamníku mají zavřeno, ale je to v optimální denní vzdálenosti, tak uvidím.

Přijde mi, že je tady nějak tepleji – to si asi myslela i jabloň na které byly jak jablka, tak květy.

Taky tady hodně lítají lidi na padácích jako v Emmetem. Cesta vede kolem jejich letiště, tedy spíš přistávaliště. Výhled na Alpy musí být z padáku úžasný – let by vyšel „jen“ na 450 CHF.

Beatenberg

Vydrápal jsem se na stezku nad jezerem Thunersee. Už je trochu divočejští, ale pořád ještě je stoupání a klesání berné.

Zajímavé je, že cesta samotná je krásně rovná, uválcovaná do oblouku, takže se na ní nedrží voda ani bláto. Sypaná je drobným štěrkem, který je ale pevně udusaný a pod nohou neujíždí. Precizně udělaná. Jen se houpe nahoru dolů.

U Beatenbergu překračuje jedny z nejkrásnějších vodopádů s mnoha vyhlídkovými plošinami a hospodou nahoře. Je to zjevně oblíbené výletní místo. Vedou sem i další cesty odspoda z parkoviště a jedna naučná stezka, která vysvětluje vznik okolních vápencových jeskyní. Mnich Beatus z nich vyhnal draka. Jeho poustevna se pak stala poutním místem. Měl pecháčka, že přišel z Irska. Proto není tak oblíbený jako bratr Klaus. Jsou tu mraky lidí, takže mažu dál.

O pár kiláků dál obcházím neuvěřitelný lom. Ze strany od jezera nechali stát nad silnicí svah porostlý stromy tenký jako zeď. A za ním vydlabali ohromnou díru. Stojí v ní drtička s třídičkou a ještě nějaká fabrika. Na silnici jsou napojeni tunelem. Věřím tomu, že od jezera není vůbec nic vidět, ale pod nohama mám lochnu tak 200 metrů hlubokou.

V Melingen – malé vesničce o kus dál, jsem si v kostele opravdu od srdce požádal o hezké spaní. Cestou nebylo kam se zašít na noc. Samé svahy, krávy horolezkyně, v lesích upozornění na padající stromy po nedávných deštích, seníky žádné.

Gut Ralligen a křešťanští bratři

Po delším hledání jsem ten „miniherberg“ našel – navigace mě dovedla k zámečku na břehu jezera.

U něj pohádková chaloupka a pár stavení. Jen nikde nikdo, tak hledám č.p.3. V tom ze zámečku nevlídně vykoukl nějaký chlapík a co že prý tam pohledávám. Tak mu to vysvětluji, že hledám nocleh a že by tady někde mělo být spaní u křesťanů.

No nechali si mě tam a bylo to jedno z nejbáječnějších setkání celé cesty.

Všechno tam vedou křešťanští bratři – bohužel si pamatuji jen bratra Petra. Ostatní byli dobrovolníci, kteří tam pracují a poutník Felix. Ten tam trochu uvízl s nějakým zánětem v noze. Před večeří byla společná modlitba. Bohužel švýcarská němčina byla pro mě úplně mimo.

Dostal jsem úžasnou tomatovou polévku s oreganem a špecle s pečínkou. I se snídaní je tohle spaní za 40 CHF, z toho jde většina na hospic, který také provozují. Já jsme se jim trefil zrovna do kontemplací, proto měli zavřeno.

Spím s Felixem v té pohádkové chaloupce – ubytovat se tam může tak 8 lidí. Krásně udělaná podkrovní místnost s patrovými postelemi, špičkovými matracemi a voňavým povlečením. Boty už raději nechávám venku. Sranda byla večer, kdy jsme si s Felixem oba najednou začali mazat nohy. Povídal mi o svém putování a kamarádech -že spousta z nich chodí do Compostely kvůli CV. Že pak mají větší šanci sehnat práci. Zajímavé.

Kolem zámečku zřejmě bývalý majitel nechat vysázet vzácné stromy – viděl jsem nádherný tulipánovník a hned přes potok je snad 60 metrů vysoká sekvoj. Rovná jako pravítko. Ušel jsem 32 km.

S požehnáním do Riggisbergu

36 den 18.9.2024

Spalo se mi až na noční můry krásně. Objevují se mi většinou na začátku kurzu Vipassany nebo místech, kde proudí nějaká síla a ta tady je.

Šel jsem do kuchyně pomoci s přípravou snídaně. Tu měl na starosti starší Němec, co nemluví anglicky. Už měl skoro všechno hotové, jen jsem odnosil jídlo na stůl.

Mají fakt špičkově vybavenou kuchyň, ve které jsou schopni vařit pro desítky lidí při různých akcích a workshopech.

Největší špičku ale mají nad kuchyňskými dveřmi – originální mašinu na espresso z minulého století, tak zvanou Bestii. Bomba.

Všiml jsem si i perfektní vychytávky na čaj do termosky – punčoška s kovovým kroužkem, co ji drží roztaženou a háčkem na zavěšený. Naplní se bylinkami, pověsí dovnitř termosky a čaj se nemusí cedit!

Ze zbytků snídaně mi ještě udělali svačinu, bratr Petr mi dal dřevěný křížek, požehnání na cestu a šel se mnou kousek, aby mi ukázal zkratku skoro do nebe, kterou se dostanu zpět na Via Jacobi. Úžasní lidi.

Most u Sigriswil

Vede rovnou z vesnice Sigriswil a vypadá jako čerstvě dostavěný. Určitě teď bude jednou z velkých atrakcí. Via Jacobi cca 200 metrů před ním uhýbá do rokle vpravo.

Je lanový, s krásnou expozicí a dobrovolným vstupným. Zkrátíte si cestu tak o 3 kilometry s pěkným stoupáním a klesáním.

Thun

Před jedenáctou jsem v Thunu. Leží na řece Aare, který vytéká z Thunsee. Město je velké a zjevně bohaté. Všude krásné domy a sochy. Pokud vám jméno řeky připomíná oblast ve Švédsku, odkud vyjížděli Vikingové na loupežné výpravy (kniha Zrzavý Orm), tak máte pravdu. A že by tady měli co odvézt.

Dokonce jsem na promenádě u řeky zaslechl češtinu – nějaká mladá mamina s kamarádkami tam česky dirigovala svého synka. Nicméně když jsem ji pozdravil, dělala že nerozumí. Asi pod mým jetým zevnějškem neviděla krásnou duši :-).

Vylezl jsem si na kopeček do kostela pro štempl. Na Švýcarsko mi připadal takový pochmurný.

Prošel jsem po dřevěném mostě přes Aare- má mezi pilíři stavidla, na zábradlí červené kaskády muškátů, nádherná modrá voda a těch ryb!

Cesta je vyloženě vyhlídková a když hledám kde bych si dal kafe tak málem upadnu. 15 CHF za espresso! Tohle město fakt není pro chudé. Zkouším to ještě v hotelu Schloss Schadau na břehu jezera, co vypadá jako zámeček -18 CHF.

Nakonec jsem se při odchodu z města chytil v nějakém domově důchodců. Prima zákusek a velké kapučíno za 5 CHF. Jsem tam za exota, obávám se, že do tohohle bistra chodí hlavně návštěvy staroušků.

Ale všichni se příjemně usmívají, dokonce i paní na elektrickém vozíku s kyslíkovou bombou v podvozku, co je úplně modrá. Povídá si se mnou anglicky. Když se jí ptám na divnou barvu, tak mi vysvětlí že to je důsledek Covidu. A že už to má za pár, ale je s tím smířená. Takhle bych skončit nechtěl.

Když se vyškrábu nad Thun, tak mě čeká překvapení. Víceméně rovná krajina (na Švýcarsko), taková náhorní planina. Vysoké Bernské Alpy mám po levé ruce i s Jungfrau. Ta byla krásně vidět od jezera, teď je zase všechno pro změnu schované v mracích.

Amsoldingen

Tenhle kostel měl nejzvláštnější interier, ve kterém jsem byl. Podle oken románský sloh, vnitřek jen kámen. Hned po mě se dovnitř nahrnula nějaká výprava a měli s sebou i varhaníka.

Poslouchal jsem naučný koncert – skladbičky od Bacha a místních umělců. V tom holém prostoru zněly úžasně.

Jen kdyby do toho lidi nežvanili.

Silnice je plná lískových oříšků, které tu nikdo nesbírá. Mám je místo oběda. Jen mě zaráží střílení z pravé strany. Pak u cesty zdvižená závora, upozornění od Švýcarské armády aby člověk neopouštěl silnici a je to jasné. Má tu výcvikový prostor, v Thun je i munička a velká kasárna. Ran jak o božím těle, nic moc příjemného. Silná motivace být odtud co nejrychleji.

Po silnici se mi jde mnohem hůř než po lesních cestách, ale zase je na co koukat. Krajina je jak zahrádka. Všechny příkopy vysekané a čišťounko. Domy tu mají zvláštně zaoblené štíty s balkonem a samozřejmě převislými muškáty.

Před každou vesnicí objevuji letáčky s ubytováním pro poutníky. Jsou připíchnuté na stromech nebo sloupech. Někde jen nahrubo načmáraný kontakt, jiné zase zatavené ve folii i s obrázky. Že by začínal poutnický byznys?

Rozhoduji se pro familii Ernst v Riggisbergu. Pronajímají poutníkům spodek typického dřevěného domu. Pán domu mě přivítá a ubytuje, paní kasíruje jak jinak než v hotovosti. Z okna vidím večer Alpy. Uťapal jsem 42 km a mám toho plný brejle.