Svatojakubská všerubská cesta. Brdy

Všerubská cesta mě lákala kvůli Zbraslavi, Příbrami, Nepomuku a několika dalším městům, ke kterým mám vztah. Proto jsem na Zbraslavi raději přespal v sadu, než abych pokračoval dál pár kilometrů k hodnému panu faráři, který ubytovává poutníky a byl doma.

Ale jeho fara už je na Železné trase a musel bych se vracet. Moje mantra je „každým krokem jdu do Santiaga„. I když je zatím nepředstavitelně daleko, pomáhá mi to.

Co se týče navigace, využívám kilometrovník ze stránek ultreia.cz, vyberu si cílové místo cca 30 km daleko, zadám ho do mapy.cz a zbytek nechám na pánubohu.

Zkouším i Postel pro poutníka, ale zatím jsem se netrefil do času nebo města. Vzhledem k počasí mě to ale nijak netrápí.

Pořád se dá spát venku. Postupně se dostávám do toho správného způsobu výběru pelíšku, aby byl měkký, v suchu, dost chovaný, ale ne daleko od cesty – člověk si musí všimnut správné příležitosti a hned ji využít. Jak ji přejde, už se podobná nemusí objevit. To je to, co požadují jogíni -bdělost okamžiku. Aspoň při hledání „postele“.

Kolem Zbraslavi

4 den 18.8.2024

Vyloženě bloudivý den. Nejdřív půl kilometru z kopečka dolů. Najít správný vchod do areálu kláštera další kilometr. Běhám kolem jako hladový vlčák a nakonec se dozvím, že jsem šel kolem správné brány při cestě ze spaní. Bude otevřeno kolem 11 hodiny před mší.

Abych si ukrátil čas, tak jdu do nakoupit. Jediný otevřený krám Albert – další 2 km. Nakonec jsem zapadl do cukrárny na náměstí, dal si kafe a ukecal paní vedoucí, abych si mohl nabít mobil. Stálo mě to 5 Kč navíc, i když jsem ji upozornil, že kam se usadím, tam začnou chodit lidi. A taky že jo.

Zdravím, Novákovi z Mostu!

Po chvilce k vedlejšímu stolečku přisedla rodina, co také čekala na mši. Slovo dalo slovo a z paní vypadlo, že také chtějí putovat do Santiaga. Alespoň kus po Železné trase. Měly obavy z vedra, jestli by to zvládly. Tak jsem vyprávěl o svých zkušenostech a myslím, že jsem je nadchnul. Chtěly se dozvědět, jestli se mi celá pouť povede, ale kontakt bohužel zůstal ve starém mobilu (dále cihle).

Kostelník mi dal v sakristii vytoužené razítko. Chtěl jsme zůstat i na mši, ale moje oblečení nebylo zrovna nedělní. Padaly různé dotčené pohledy. Za měsíc už bych je ignoroval – jak mi řekl jeden kněz cestou „Bůh miluje bytosti v jakékoli kůži“ ale tady jsem prostě jen vypadl na další cestu.

Vedla jak jinak než po modré kolem Alberta a pak dál k Vltavě. Tedy pardon, to už bylo kufrování. Dalších 6 km navíc a to jsem se nehnul z města. Jako by mě Zbraslav držela přilepeného.

Jediný plus bloudění byla hromada lískových oříšků přímo na silnici.

Co je zajímavé. Když někdy jím ty z krámu, skoro hned mi oteče patro nebo tak něco. Tady se čerstvými oříšky futruju hodinu a nic! Jen báječná jemná oříšková chuť v puse. Že by super hypermarkety vozily něco shnilého do státu českého? Určitě néééééé.

Nakonec se mi povedlo najít správný směr a to už se hnala příšerná bouřka. Vždycky mě zajímalo, co se dělají s Cukrákem blesky, a ten den jsem to viděl. Byl jsem schovaný na zastávce autobusu kousek od něj a byl to hukot.

V motorestu u Jíloviště jsem si dal polévku a šup zpátky do lesa. Cesta plná kamení, obouvám sandály, ale jak mám mokré nohy, tak dřou. Po pár kilometrech je nějaká lesní trampská osada, takže spaní pod střechou v altánku přímo královské. Uspávaly mě kapky deště, pohoda.

Pohnul jsem se dopředu o nějakých 15 km, našlapal asi 25 km. Jestli to takhle půjde dál, tak jsem v Santiagu za rok.

Přes Skalku na Dobříš

5 den 19.8.2024

Ráno už jen drobně prší, tak si udělám čaj z maliní a vločky.

První kopeček Černolice

Dost mě pobavila místní pověst o vzniku jména této obce. Že prý uhlíř našel v lese odložené dítě a poprosil boha o zázrak, aby ho mohl nakrmit. Tak mu narostla prsa. Ale jak pálil uhlí, tak dítěti začali černat tvářičky a od toho jsou Černolíce.

Zlé jazyky tvrdí, že se starostova dcera dala dohromady z tmavým žonglérem z projíždějícího cirkusu a aby zakryla svůj hřích, vzala si jediného tmavšího muže z okolí. To byl ten uhlíř.

Jenže když se umyl, tak to všechno prasklo. Nicméně vesnice už byla založena, tak to tak nechali.

Škoda, že je mlha jako mlíko, prší a není pořádný rozhled. Z místních vyhlášených lezeckých terénů nemám nic. Mířím skrz les dál na Skalku nad Mníškem pod Brdy.

Poutní areál Na skalce

To místo je mě naprosto uchvátilo. Smekám před dobrovolníky, co ho dali takhle krásně dohromady.

Krásná křížová cesta tesaná ze žulových balvanů. Fešácká poustevna – dokonce tu měl přechodné bydliště kardinál Vlk.

A kostelík Sv. Magdaleny, od kterého je krásný výhled do kraje. Podle pověstí z ní musel Kristus nejdřív vyhnat 7 ďáblů a pak s ním chodila jako evangelista. Holt holka s čertem v těle.

Na Skalce jsem našel svůj první patník s velkou mušlí, takto znakem Svatojakubské cesty.

Nevěřili byste, jak takový kus šutru dokáže potěšit. Jakoby se teprve teď potvrdilo, že se to opravdu děje. Že opravdu jdu do Santiaga.

Na obědě jsem se zastavil v rodinném pivovaře v Kytíně.

Vynikající jídlo, úžasná teplá atmosféra, krásné razítko, kterému se nedalo odolat. Později budilo otázky v cizích zemích, takže kouzlo nechtěného – šířím jejich slávu po světě.

Spaní tentokrát pohodlné u dávné kamarádky na Dobříši.

Je fajn se osprchovat. Sám jsme se tedy necítil, ale kdybyste viděli, jak se šklebila její kočka, když si čuchla! A dalších 25 km za mnou.

Na Svatou horu do Příbrami

6 den 20.8.2024

Nápad, že půjdu naboso až do Santiaga, se ukazuje jako blbost. Asi by se to dalo, ale jdu prostě moc pomalu, protože si musím vybírat cestu. Sandály to nijak neřeší, protože dřou a o krvavé puchýře fakt nestojím. Navíc jsme si nevzal mastičku na paty, které mi praskají. Takže to vidím na velký nákup.

Cestou ještě čistím mobil, protože se strašně rychle vybíjí a žere data. Vyhazuji většinu původních aplikací, vypínám hlavně Google služby, všechny oznámení a stahování dat na pozadí. Aplikace se brání zuby nehty a vyhrožují, že bez nich telefon nebude fungovat. Nakonec nechávám jen mapy.cz a stačí to.

V Pičíně mají novou silnici na Příbram. Je hlaďounká jak panenské jablíčko, bosé nožičky přímo laská. Jen jak stoupá, tak se mi zdá teplejší a teplejší. Bodejť by ne – za zatáčkou vrčí asfaltovací stroj, silniční válce a řada tatrovek s horkým asfaltem. Tak jsem ji chlapům pochválil, že po lepší silnici jsme fakt nešel, když jsme se protahoval kolem nich.

Pak už cesta utíká a do Příbrami dorazím už kolem třetí.

Areál Svaté hory

jsem navštívil už předtím, ale poprvé si mohu prohlédnout interiér kostele. Ten stříbrný oltář je nádherný.

Opravdu mě potěšila kaple Sv. Františka – jak tam mají zemské patrony hezky seřazené a popsané. A to krásné razítko!

Seběhl jsem svatohorské schody dolů do města ( pouhých 373 schodů), na náměstí koupil mastičku na nohy, ale kam pro boty? Po delším vyptávání a pátrání se mi zadařilo v prodejně CZ Sport 2000 na Střelecké ulici 99.

Nové botky samochodky

Pán se mnou strávil více než hodinu, něž jsem si boty vybral a vyzkoušel. Dal mi vyčerpávající informace i od lidí, kteří chodí do Santiaga pravidelně. Zpětně musím říci, že radil velmi dobře a to včetně doporučení kam na jídlo.

Boty vydržely až na dvě drobnosti celou cestu, tedy těch 3.500 kilometrů a kousek. Byly mnohokrát promočeny, párkrát utopeny v blátě, mnohokrát přežily jízdu po ostrém štěrku, chůzi po sněhu i rozpálený asfalt.

Ale nohy zůstaly v cajku.

Najedl jsme se na doporučení pána z obchodu ve středověké hospodě U Pletánků. Slečna mě nechala dobít mobil, natočit vodu a nějaký borec si udělal se mnou selfíčko -že takovýho magora ještě neviděl. To potěší.

Spal jsem na kraji lesíka Pod červenou, ale když nelítaly letadla, tak békal srnec, nebo jeli kolem lovci na čtyřkolce, pak za kopcem bouřka, noc nic moc. Ušel asi 35 km.

Na Třemšín

7 den 21.8.2024

Nové boty šlapou skoro samy, je to opravdu rozdíl.

Prošel jsem kolem památníku Antonína Dvořáka ve Vysoké .

Zrovna tam měli nějakou poradu a návštěv si nevšímali. Postávali jsme ve čtyřech před otevřenými dveřmi, významně pokašlávali, pak i klepali a nic. Radili se a radili, štempla tedy nemám.

Zahrada kolem je kouzelná, jen Rusalčino jezírko by chtělo vyčistit.

Kdyby se z něj vynořila teď, tak bude princ půlku opery zpívat o tom, jak z rusalky oškraboval žabinec.

Za Strýčkovem mě starší pán nabízí svezení. Opravdu mě mrzí, že musím odmítnout. V Nesvačilech si říkám jedné paní o vodu – bavila se u plotu s kamarádkou – a dostávám navíc ke svačině prima rajče! Tyhle dárky Cesty mě fakt těší.

Odpoledne jsem neodolal a vykoupal se v Rožmitále pod Třemšínem. Napravo rybník se skákajícími kapry, nalevo čisťounké koupaliště -račte si vybrat. V místním Infocentru mají nádherné razítko s Johanou z Rožmitálu -vůbec mi neseplo, že si vzala Jiříka z Poděbrad. Takže skoro sousedka.

Doporučili mi hospodu New romance na okraji Podzámeckého rybníka. Dávají tu porce jak pro slona a vynikající jídlo! Slečny mě zaparkovaly hned u zásuvky, takže zase dobíjím mobil. Konečně jsem přišel na to, jak v něm přepnu mapy.cz do offline režimu a už snad chvíli vydrží.

Stoupám pak hezky pomalu na Třemšín. Cestou mě míjí starší paní s kárkou, kde má snad 20 litrů vody, že prý ze zázračné studánky. Když ji podle jejích instrukcí zkouším najít, tak zakufruju a raději se vracím zpátky na značku.

Na Třemšíně

Je nádherný výhled. Původně jsem tam chtěl přespat, ale nenašel jsme místečko, kam by zároveň nefoukalo. Lehounký letní spacák má i svoje nevýhody, jak je cítit.

Odmítám klepat celou noc kosu a skoro za tmy se vracím k „boudě“. To je nocležna ve tvaru kaple, kterou precizně opravil státní lesní podnik.

Potkávám se tam s pánem z Prahy, který dokonce zná našeho pana vikáře. Svět je vesnice. Uvnitř je oproti venku teploučko, ale dlaždice podlahy tlačí i přes karimatku.

Na to se ještě dá zvyknout. Opravdu příšerné je chrápání spolunocležníka, které klenba ještě zesiluje. Plus je, že ozvěna budí i jeho, takže mám vždycky pár vteřin na usnutí. Ráno si povídáme- je také na pouti, ale letos jde jen českou část.

Hurá za Černými barony – Nepomuk

8 den 22.8.2024

Z Třemšína vede značka krásnými lesy a hlavně z kopce. Potkávám tam osamělého dřevorubce. Jak ten uměl položit borovici! Moc pěkně se na jeho práci koukalo.

Naštěstí nikde kolem žádný Jeníček s Mařenkou.

Setkání v lese

O kus dál se po uzounké pěšince začalo blížit něco červeného takovým houpavým pohybem – dvě dámy v na koních v blůzách Pony expresu!

Než vyhrabu mobil, jsou obě daleko a cihla fotí fakt mizerně. Mohl jsem jen obdivovat, jak se koníci proplétají houštím, protože cesta je tak pro jednoho a bez baťohu. A ještě po ní teče potůček.

Ve Starém Smolivci se dá zkrátit cesta rovnou přes Vrčeň do Nepomuku, nicméně Svatojakubská cesta vede oklikou přes Kasejovice.

Byl jsem na ně zvědavý kvůli starému vtipu, kdy se baví dva známí a jeden se ptá druhého: „Hele, prý si dostal ve městě přes hubu? Ve kterým městě? V Kasejovicích! To není pravda, říká ten druhý. Kasejovice u mě nejsou žádné město!“ Tak razítko jsem tam dostal.

Nepomuk už byl co by kamenem dohodil

a zbytek doběhl a to doslova. Hodná slečna v Infocentru na mě chvilku počkala a to už si ji přijel vyzvednout ten její na rande! Ještě jednou děkuji! Chtěl jsem si pak zajít někam na jídlo. Naproti byla hospoda U švejka, ale jídlo nestálo za moc.

Chuť jsme si spravil až v kavárně Na poště. To je zařízení podle mého gusta. Mají tu služební kočky, obsluhu ve stylu gothic, vynikající polévku, koláčky i malinovou limonádu. Dobil jsem si mobil, dopsal deníček a vyrazil v Kefalínových stopách na Zelenou horu.

Zelená hora

Zámek už je zvenčí opravený, kašna na místě, vojenské objekty v dezolátním stavu včetně ráje vepřů. Ale makají na tom, bagry jezdily i večer. Určitě to bude za nějaký pátek krásné místo.

Spal jsme kousek od buzer placu a vzpomínal na vlastní vojnu. Ušel asi 30 km.