Přes Curyšské jezero

První dojmy ze Švýcarska? Kopce, kopečky a na nich ještě větší kopce. Tady není snad ani metr rovný. A když je, tak je to jezero. Nebo správně Švýcarské moře.

Slováci na vršku Hörnli

31 den 13.9.2024

Ochutnávka všech možných švýcarských sýrů a uzenin v kombinaci s čerstvým pečivem – to je ta správná klášterní snídaně podle mých představ. Nevynechal jsem ani vločky s jogurtem z mléka pravých švýcarských krav a nakonec teplá brioška s kapučínem.

Je jasné, že jinak než sudovitě mniši ve Fischingen vypadat nemohli, jestli tu měli pořád takové snídaně.

Cesta vede dál údolím Fischental až do stejnojmenného městečka. Marně jsme si lámal hlavu co tady s těmi rybami mají. Údolím sice teče malá říčka, ale že by so tam pstruhy hemžilo?

Pomalu stoupám na kopec Hörnli, kde má být pilgrimfreundlich hospoda. Původně jsem včera večer uvažoval, že bych tam mohl přespat. Ale když vidím ten krpál, tak jsme rád za klášter dole.

Je zase nízká oblačnost, takže jdu hustou mlhou a najednou se začnou vynořovat obrysy hospody. Jak mlha tlumí zvuky, tak jsem vyděsil nějakého mladíka, co se vrtal venku v autě. Moc mě nepotěšil, je prý zavřeno. Stejně se ale zkouším vloudit dovnitř, protože je tam nějaký pohyb a ejhle! Paní v nejlepším věku mi sice opět vysvětluje, že je zavřeno, protože otvírají až zítra, ale kafe dostávám. Protože její němčině nějak dobře rozumím, tak se ptám odkud je. Ze Slovenska!

To už je úplná paráda. Pracují tady několik let a když starý majitel chtěl zavřít, tak s mužem získali hospodu i s ubytovnou do pronájmu. Obsluhovat jim bude dívčina z Prahy, co už dlouho žije v Německu. Úžasní lidi.

Vysvětlila mi další švýcarskou specialitu – tedy víkendové výlety.

Švýcaři masově ráno přijedou vlakem nebo MHD pod kopec, vyběhnu si ho nahoru a kochají se. Ujdou při tom 15 20 kilometrů. V tom je podporují různé spolky, které se starají o cesty a přístřešky na nich.

Sledují a hodnotí i horské hospody, kde se dá o víkendu přespat, takže mě paní hned požádala o recenzi.

Bývalému majitele lezli lidi na nervy, hlavně když si nic neobjednali a jen čučeli po krajině. Podle toho poslední recenze i vypadaly.

Když mě ukázala zrenovovanou ubytovnu, rád jsme jí jednu napsal. Nedávno jsme jejich recenze kontroloval, tak je vidět, že to dělají dobře.

Koncert ve Fischental

V místním kostelíku zrovna zkoušela malá dechovka – trubka, lesní roh, tuba, pikola a bubínek. Šéfová stála dole pod kruchtou a dirigovala. Mladí muzikanti, pravděpodobně žáci místní hudebky, na hoře hráli. Nejdřív pár vážných kousků a pak odvazově místní písničky. Naprostý nářez. Hudba je mocná čarodějka.

Mají tu rohové varhany, to jsem ještě neviděl. Vůbec interiery malých kostelíků jsou čím dál jednodušší, skoro bez soch a další výzdoby.

Počasí je správně pochodové, střídavě oblačno a sem tam deštíček. Už mi docela jde používání pláštěnky

Fascinují mě tady kočky.

Jednak už mají všechny zimní kožichy, takže vypadají o půlku větší než obvykle. Normálně se courají po loukách a polích. V klidu loví myši a starají se o sebe. Když mě vidí jít kolem, tak hluboký nezájem. Tohle vidět naši myslivci, tak se asi zvencnou.

V Čechách myslivci dramaticky vykládají, že kočky uloví celé populaci malých zajíčků a bažantů. Nezdá se mi, že by měly nějaký výrazný vliv na množství koroptví nebo zajíců, protože zvěře je tady vidět hodně. Buďto umí švýcarské zaječice mladé líp schovávat, nebo je to jen výmluva českých zelených bouchačů, aby mohli práskat po všem co se venku pohne sebe nevyjímaje.

Podle koček se tady dá poznat, že se blíží vesnice nebo městečko. Jsou vidět tak do půl kilometru od posledních chalup.

Trasa vede lesíky a poli jako na houpačce, taková hřebenovka. Vyhýbá se větším městům a je dobře značená.

Z dálky už vidím Curyšské jezero. Jak je dlouhé, tak se zdá, že je jezer víc, protože spojení zakrývají kopečky.

Rapperswil

Krásné středověké městečko s přístavem zapíchnutým do Curyšského jezera. Byl jsem tam už před půl pátou, tak jsem rovnou zašel do kostela vedle hradu. Zvenčí šedý kámen, uvnitř nesmírně útulný a příjemný.

Pilgrimherberg je v nenápadném domě kousek od rybího trhu – tak nenápadném, že jsme prošel třikrát kolem bez povšimnutí. Nakonec jsem tam zavolal s prosbou o navigaci – stál jsem přímo přede dveřmi. Fakt jsme si připadal jako pitomec.

Obsluhují ho dobrovolníci a je překrásně poutnicky inspirující. Včetně extra místnosti na meditaci a usebrání. Kristine, která měla se svým přítelem službu, se mnou ještě chvilku poseděla. Na stole mají svícen s figurkami do kruhu, jak se drží za ruce. Krásná symbolika. Ještě mi doporučuje návštěvu kapucínského kláštera, ale jak jsem si sedl, už jsem se nezvedl, takže možná zítra.

Jsem v útulku zase sám, tak dostávám instrukce jak ráno zavřít, sprcha a na kutě. Ušel jsme asi 32 kilometrů, spaní je 25 CHF.

Poutníci v Einsiedeln

32 den 14.9.2024

Ráno si dávám snídani z co lednice dala. Když se někdo chce podělit o jídlo, nechá ho v lednici s cedulkou. S něčím podobným se setkávám poprvé a ne naposled.

Vyrážím kolem šesté, je krásné ráno. Přes jezero vede dřevěný most pro pěší a proplétá se pod železniční tratí. Jak je nízko nad vodou, tak koukám vodnímu ptactvu takříkajíc do kuchyně. Je pod mrakem, ale sluníčko občas vykoukne a kachny s labutěmi se předvádí jak na divadle.

Už taky vidím, kam se budu drápat – Etzelpass je sedýlko 950 metrů nad mořem.

Ale když vylezu nahoru, pokračuji víceméně po hřebenovce. Jestli správně chápu, tak švýcarská hřebenovka jsou hupy do převýšení o 400 metrů nahoru dolů. Vzhledem k ostatním kopcům rovina.

Jediná škoda je, že vyběhnout nahoru znamená taky zapadnout do mraků. Aktuální výhled tedy nic moc.

Za chvíli přecházím další dřevěný most – krytý Tüfelsbruggs čili Čertův most s nádhernou tesařskou vazbou. Šířka je tak akorát na jednu škodovku, kterých tu mimochodem jezdí docela dost. Jak tady projede traktor je u Boha.

A ta lochna pod mostem! Alespoň 80 metrů. Říčka Etzel doslova propadává mezi pilíři ze šedého kamene. Fakt pekelné místo. Zedníci museli mít stažené půlky, když pilíře zakládali.

Legrace je, že z větší vzdálenosti vidím jen most a skoro by se nabízelo zkrátit si cestu přes údolí. Při tom je říčka zaříznutá alespoň 300 metrů níž jak trenky mezi půlky.

A zase seběhnu z kopečků k dalšímu jezeru – Sihlsee. Já vlastně chodím od jednoho moře ke druhému!

Klášter Einsiedeln

To je velkolepá stavba už z dálky. V podstatě celé městečko je omotané kolem a na náměstí jeden hotel vedle druhého! Podle legendy z roku 948 zde sám Ježíš Kristus s anděly a světci vysvětil poutnickou Kapli Milosti. Od těch dob je Einsiedeln místo, kde se nebe a země dotýkají.

Mám neskutečnou kliku. 14. září se zrovna koná největší svátek v roce Posvěcení anděla v Einsiedeln. Do katedrály přicházím během slavnostní pontifikální mše svaté. Je tu hlava na hlavě, snad tisíc lidí.

Velká paráda. Celebruje asi kardinál, vepředu švýcarská garda v pruhovaných kalhotách, která na závěr organizuje proud poutníků ke Svatému přijímání.

Mši doprovází smyčcový orchestr a sbor zpěváků, prostě vrcholný zážitek. Na závěr nasazují hlavnímu celebrantovi zlatou mitru a se zlatou berlou důstojně odchází za preludování varhan. Nádhera veliká.

Za nějakou chvíli v lavicích zasedají poutníci – řádové sestry, mniši, maltéští rytíři v bílých pláštích s červenou hvězdou a začíná další mše čistě pro poutníky.

Nejvíc mě ale dostala velká bílá kráva s křídly nad kazatelnou. Nezdálo se mi, že by si jí někdo všimnul. Nebo je to ve Švýcarsku normální.

Poseděl jsem chvíli před kaplí Milosti s Černou Madonou, ale je tu pořád velký šrumec. Hlavně turisti se důležitě vybavují.

Zkouším sehnat razítko – černě odění pořadatelé mě posílají do sakristie a tak ťukám ťukám dlouho marně. Nakonec jsem si jednoho havrana odchytil a došel s ním až ke dveřím. Jemu se také nezadařilo, nicméně měl klíč(?!?) v kapse a kýžený štempl mi do kredenciálu klepnul.

Tady by jeden strávil v pohodě celý den. Na náměstí ještě obdivuji zlatou Madonu s Ježíškem, jak stojí na měsíci a obláčcích.

Protože je ještě brzo na nocleh, tak chci jít dál. Jinak se tady samozřejmě dá přespat v klášterním pilgerherbergu. Musíte ale přijít do 18 hodin.

Dávám si půllitrové kapučíno a prima bagel s oblohou v hospodě, která mi přijde nejlevnější.

Cesta z města vede kolem obrovské pily. Suší tady venku dříví snad z půlky Švýcarska. Úžasně voní.

Zamyšlení nad dárkem od benediktýnského opatství Einsiedeln

Procházím podle vody krásným údolím pořád vzhůru a medituji nad tím, co jsme dneska zažil. Jasně, v katedrále nebyl prostor na nějaké klidné posezení, ale byl to mohutný zážitek úplně jiného druhu. Když duchovní řády jako tady benediktýni dávaly svému okolí takové dary, tak je jejich rozvoj a existence vůbec naprosto pochopitelná.

Proto se je snažili komunisti zničit hned jako první, protože něco takového prostě lidem dát nemohli. Tím ale taky lidem životy strašně sploštili a zašlapali všechny do stejného svrabu. Ora et labora – z benediktýnského mota Modli se a pracuj zbyla jen ta komunistická dřina bez kapky naděje.

Docházím skupinu starších pardů. Mají namířeno na Schwyz, kde doufám v nějaké spaní. Jenže Via Jacobi uhýbá doprava na kopec Haggenegg. Tedy kopec, ona je to spíš střecha skoro kolmo nahoru. Překvapuje mě ale jak lehce se mi jde – buďto mě žene kapučíno z Einsiedeln, nebo se mi nožičky přizpůsobily kopečkům. Vycházím až do zasněženého sedla Haggenegg Pilgerkapelle do nějakých 1400 metrů nad mořem. Je to asi malé lyžařské středisko schované pod špičatým Kleine a Grosse Mythen. Bílé skalnaté hory, momentálně schované v mracích.

Vidím ceduli Prodej domácích sýrů. Vlezu do krámku – hned vedle je obývák a roztahané dětské hračky, hučí kamna a nikde nikdo.

Tak volám, klepu a až po chvilce přijde mladá paní. Dostávám na ochutnání od každého sýry kousek – ta výrazná smetanová chuť a ještě moc dalšího mňamkózního co ani neumím popsat! Nechávám tam skoro 20 CHF, ale v pohodě bych tam sežral půl krámku. Dává mi na cestu ještě jeden čerstvý jogurt ve skleničce.

Cestička vede zase rovnou dolů, střídavě jdu mrakem, řídkou mlhou a zase mrakem. Hned u cesty vidím hromadu pravých ryzců – no to si nenechám ujít. Hned na místě si je osmahnu jen tak se solí v ešusu. Už jsme je nejedl ani nepamatuji.

Od Schwyz je Švýcarsko

Nejen že se právě tady vyrábějí proslulé švýcarské armádní nože. Kanton Schwyz je zakládajícím členem švýcarské konfederace, dal jí své jméno a jsou tu uloženy i všechny důležité listiny.

Co mě trochu děsí je pohled na hory jakoby padající na městečko. Vypadají, že kdyby jen trochu chtěly, tak ho odfouknou jako nic.

Zrovna se chystá nějaká merenda – na náměstí hraje odvazově kapela, zpěvačka je fakt dobrá.

V kostele Sv. Martina zkouší dětský sbor, tak jen štempl a hledám místní pilgerherberg, protože začíná zase krápat. Kvůli akci je ale plno.

Ono vůbec sehnat levné spaní přes víkend je ve Švýcarsku trochu komplikované. Spousta důchodců si udělá dvoudenní výlet a na spaní využívá právě levné herbergy. Je dobré si dělat rezervace dopředu, což mi ale cihla většinou neumožňuje. Opravdu bych ten krám s chutí zahodil.

Klášter Ingenbohl v Brunnen

Nakonec to natáhnu ještě pár kiláčků do Brunnen. Stíhám to tak akorát – v klášterním Pilgerherbergu se ubytovává do 18 hodin. Vítá mě sestra Marie a má to tedy vyčapané.

• Nejdřív sundat boty a uložit je na určené místo. Raději bych je nechal venku, jsou mnohem aromatičtější než dobře uleželý sýr.
• Pak si mě usadí do jídelny, dostanu vodu s vynikající domácí šťávou, vyptá se odkud kam – nechce věřit že z Rapperswilu. Tak jí ukazuji v kredenciálu razítka a popisuji slávu v Einsiedeln. Hned mi tam bouchne to svoje a mám definitivně spaní, i když je plno.
• Následně mi podrobně popíše zítřejší trasu – kudy jít když bude pršet, kdy jede loď, kolik stojí a co v městečku musím vidět.
• Nakonec plynně přejde na placení – skoro 50 CHF v hotovosti! A už mažu do bankomatu k nádraží. Oni vůbec Švýcaři stejně jako Němci mají rádi hotovost. To jen my blbci necháváme vládu nad svými penězi bankám. Většina peněz jde ale na klášter, protože provozuje ještě domov důchodců a malou nemocnici, takže peníze rád dám.
• Stejně je to úžasná ženská. Jak jsem tak pozoroval, vládne útulku železně laskavou rukou. Nějaký mlaďoch měl problém trefit do svého pokoje. Jak nezbedu objevila, setřela ho na dvě doby a bylo.
• Dobil jsme cihlu a musel jsem ji restartovat, protože přestaly chodit mapy. Ušel jsem něco přes 40 km.

Za bratrem Klausem Flüeli-Ranft

33 den 15.9.2024

Snídani mám domluvenou na sedmou. Máme být čtyři, kteří pojedeme dál přes Vierwaldstadtsee, ale u snídaně jsem sám. Tak sním co je, dostanu od sestry Marie lehce vynadáno že to bylo pro 4 lidi. Nakonec ale pokrčí rameny s tím že si za to mohou sami, ať se netrápím a dostanu požehnání na cestu.

Zajdu ještě do kostelíka poděkovat a vyjde mi to akorát do přístavu.

Brunnen. Mám loď jen pro sebe

Přesně v 8:19 hodin přijíždí výletní loď tak pro 200 lidí a kapitán mě vítá na palubě. Jedu úplně sám a vyhřátou první třídou! Škoda že jen 20 minut. Tak celé posádce poděkuji a zamávám.

Dnešní počasí vypadá fakt dobře. Od rána sluníčko, kochám se nádhernými výhledy na švýcarská moře. Sice musím vyběhnout na kopec, ale pak se cesta kroutí nahoře po vrstevnici řídkými lesíky, takže je vidět spojení mezi jednotlivými jezery. Občas i fantasticky čistá voda stovky metrů pode mnou.

Pro změnu se trasa stočí do Emmeten. Z městečka šplhá na okolní kopce snad pět lanovek. Kabinky pořád jezdí nahoru dolu a stejně jsou dole hromady lidí.

A na nebi krouží desítky paraglidistů. Je to jako ve filmu Nedotknutelní. Přistanou , sbalí padák a šup lanovkou zase nahoru.

Mají tady zvláštní dekorace – plné kalhoty i s botami naplněné hlínou a osazené kytkami. Jsou většinou nonšalantně opřené o domy, některé i s kolem a jmenovkou.

Došel jsem si na polévku do Pilgrinfreundlich hotelu Schlüsel. Zjevně už má něco za sebou a obsluhovala mě stará, skoro plešatá paní. Chudinka zkroucená revmatismem jako paragraf, ale pořád pracuje.

S láskou mi ukazovala pohledy od předcházejících poutníků, kteří v tomto starém hotelu spali nebo se zastavili. A ta její polévka -Gertensuppe – šel jsme na ni až do večera, jak byla silná. Za 8 CHF fakt stála.

Z Emmetem scházím zase dolů k jezeru. Jdu po asfaltce skrz několik dalších městeček a vily na nábřeží ukazují svoji třídu. tedy spíš malé zámečky. Ale i odtud vedou lanovky na nejbližší vršky, jen padáky nevidím žádné. Asi smí lítat jen nahoře.

Další razítko mám ze Stans

Zdejší kostel mi přijde divně pootočený -obvykle bývají orientované na východ. Nicméně bělostný interier je krásný a mají tu dvoupatrovou kruchtu na černých sloupech. Na varhany tak zbylo místo až pod stropem.

Úžasná je švýcarská vlajka na oltáři, kde běžně bývá bělostný ubrus. A taky krásně aranžované koše s ovocem a zeleninou, asi jako poděkování za úrodu.

A na razítku mají Sv. Petra a Pavla, po dlouhé době zase chlapi.

Podle ukazatele mám do Compostely už jen 2.180 kilometrů, takže už jsem uťapal zhruba 1.000 kiláčků. Budu muset kapku zrychlit, ale zdá se, že do 15 listopadu můžu skutečně v Santiagu de Compostela být! Paráda.

Na oblíbeném tričku s veverkami se začínají objevovat díry a taky na ponožkách, ty asi do Compostely nedojdou.

Výhledy ve Flüeli-Ranft, které jsem neviděl

Dneska bych se rád dostal do Flüeli-Ranft. Je to jedno z nejpamátnějších míst ve Švýcarsku. Žil tu jejich světec Sv.Klaus neboli Nicholas of Flue. A taky tady má být oblíbený Jugendherberg. To je důležité, protože se začíná zatahovat, bude pršet.

Ze Stans nastoupávám zase na vrstevnici, napravo jezero a nalevo pěkné kopce. Všude louky s krávami jak z reklamy na švýcarskou čokoládu. Příchod mi zase vychází akorát na šestou, jenže tentokrát Smolíček pacholíček. Celý Jugendherberg je pronajatý pro nějakou merendu a neukručím vůbec nic.

O kus dál je zjevně interhotel, samá věžička a parádička. Velká vyhlídková terasa s loubím a cedulemi, co všechno je vidět když je vidět. Číšník mě z ní vypakoval jedna radost- noc je tady začíná na 250 CHF!

Kdyby mezitím nezačalo lít, tak se zašiju někam do lesa ale takhle se mi moc nechce.

Nakonec se chytnu v hotelu Flüeli. Jak vypadám zbědovaně, tak se šéf ustrne a mám to 50 CHF i s jídlem. Děkuji, hoši!

K večeři mi kuchař dal originál rösti – to jsou bramborové nudličky se slaninou a vajíčky. Naprosto úžasné. Když jsme mu jídlo vychvaloval před celou hospodou, tak mu narostly ramena až ke stropu. Že to bylo něco jako co dům dal. Sranda byla, jak se hned chytali další hosti a že chtějí taky, takže nakonec měli pořádnou útratu.

Dohra byla ještě ráno. Kuchař mi připravil extra snídani jak pro dřevorubce. Ale s mým současným spalováním no problem. Sníst to samé doma, tak padnu na gauč a ležím celý den s bolením břicha.

Fakt zlatý chlap. Celý autobus Japonců pak čučel, jak se nacpávám.

Ušel jsem 42 kilometrů.

Dál Kolem švýcarských moří