Proč šlapat takovou dálku pěšky, když jste v Santiagu de Compostella za 6 hodin letadlem?

Přesně o tomhle jsem přemýšlel, když jsem se koukal z letadla na mraky při návratu. Vzdálenost, kterou jsem pěšky šel 3 měsíce, překoná letadlo vzdušnou čarou za 6 hodin a to včetně přestupu v Barceloně a odbavení. Stálo to za to? Za nic na světě bych tuhle pouť nevyměnil.

Proč lidi putují do Santiaga

To byla moje oblíbená otázka.

Mladí lidi po škole cestu často podnikali jako utvrzení své dospělosti. Že se zvládnou postarat sami o sebe bez maminky a tatínka. Že se opravdu domluví cizím jazykem, který se 4 roky učili. A nikdo jim do toho nebude kecat.

Poutníci středního věku si často potřebovali promyslet své životní priority. Spousta z nich měla náročné povolání. Doktoři, lidi z managementu, majitelé firem.

Jiní to šlapali kvůli partě prima lidí, protože do Santiaga blbci snad ani neputují.

A pak speciální kategorie důchodci a rentiéři z celého světa. Mají čas, peníze a dělá jim dobře, že ještě stačí mladým. I když si nechávají vozit bagáž a občas i tělo taxíkem.

Nezapomenutelná byla osumdesátišestiletá Lydie, se kterou jsem často ráno vycházel, celý den jsem ji neviděl a večer na mě mávala z kavárny v cílovém městě. S chutí se vyptávala, kolik kilometrů jsem den den ušel. Ze začátku to bylo dost depresivní. Pak jsem ji jednou v tom taxi viděl a měl jsem téma k přemýšlení na pár dnů.

Prostě každý jde, jak mu to vyhovuje a je to jeho věc proč. Vyrovnej se s tím.

Proč jsem šel do Santiaga já?

S myšlenkou na pouť do Santiaga jsem si pohrával řadu let. Tu se mi dostala do ruky knížka od Paulo Coelho Poutník. Jindy zase o pouti někdo povídal v rádiu, nebo na mě vyskočil článek na internetu. V dílně jsme měl kolik let, dodneška nevím kde se tam vzala, velkou bílou lasturu hřebenatky. Občas jsem ji bral při úklidu do ruky, ale nikdy ji nevyhodil.

A pak nabraly události rychlý spád. Můj otec vážně onemocněl. Když jsem za ním jezdil, leželi na okolních postelích lidi ztracení ve vlastní hlavě. Nevypadali nijak šťastně. Tak jsme si řekl, že když už se takhle ztratit, tak v něčem pěkném.

Moje milovaná neteř, která pouť do Santiaga sama absolvovala, mi k narozeninám dala malou růžovou hřebenatku a k tomu mimo jiné přidala citát právě z Poutníka

Cestování není otázka peněz, nýbrž odvahy

A to byl ten poslední šťouch. “ Na co mám čekat? Je mi šedesát. Problémy jsou a budou pořád. Tělo už lepší nebude.“ A tak jsem v rámci možností připravoval rodinu a spolupracovníky na to, že v srpnu vyrazím.

Že prý člověk na konci života lituje hlavně toho, co neudělal. A putovat do Santiaga jsem fakt chtěl.

Když jsem vycházel, neměl jsem žádná velká očekávání. Upřímně, první týden mi bylo na chcípnutí. Tělo bolelo, spaní kvůli tomu nestálo za moc.

Ale pak se něco změnilo. Tělo si zvyklo a nastaly jedny z nejkrásnějších dnů mého života.