Setkání s UFO na pouti Německem

V tomhle kousku pouti jsem podle mapy.cz přecházel z trasy jakubské pouti do Lindau na směr do Kostnice. A zažil jsem něco fakt nečekaného.

Svatomartinská trasa přes Ochsenhausen

25 den 7.9.2024

S Babenhausenem mě ráno smířila opravdu báječná maková buchta a précl. Narazil jsme na malou pekárnu na Stadtgasse 5 při vracení klíče obyvatelům baru Mamut.

Mimochodem vyrazit z rozespalých barmanů v sedm ráno zálohu na klíč 10 EUR, o které jim nikdo neřekl, byla opravdu fuška.

A hned jsem eurošušně utratil za snad litrové „kapučínko“ a výše zmíněnou buchtu. Na précl -slané pečivo připomínající tvarem náš preclík, ale 3x větší, jsme už v břiše neměl místo. Posloužil za oběd.

Jinak Babenhausen by se měl jmenovat spíš Fuggerhausen, protože na jméno těhle finančníků narazíte všude. Od zámku po kostel. Ten byl zavřený – opravoval se. Takže mám jen razítko z té pekárny. Ale na čestném místě!

Klika je, že po ránu leží všude mlha a není zatím hic. Cesta předělaná z bývalé trati je rovná jako pravítko. Takže gerade aus přímo na Ochsenhausen.

Před obědem jsme rozkřápl flašku s vodou – byla to jen tenká plastovka na víno, ale sloužila dobře. Tak jsme si požádal o jinou a musím říci, že se Pán Bůh vytáhl.

Ufon v Kellmünz an der Iller

Jak procházím čtvrtí rodinných domků, tak zahlédnu podivnou věc. Jdu blíž a nevěřím vlastním očím.

Fakt létající talíř vznášející se nad korunami stromů! Nějaký chlapík na zahradě, kde mu to přistálo, na mě hned mává ať jdu dál.

Ona to byla sauna! A samotný majitel a hrdý vynálezce Thomas Werts mě pozval na prohlídku a osobně mi vše ukazoval. Naprostá bomba. Dokonce ji i půjčuje. Tohle postavit v Poděbradech na Jezeře!

Na domě měl takových vychytávek od solárních panelů po automatické zavlažování – no dalo by to na extra článek.

Na rozloučenou jsme od něj dostal nejen novou skleněnou flašku s vodou, ale i půl litru ionťáku. Díky, Thomasi! Kdybyste si saunu chtěli půjčit – jeho stránky jsou https://www.ufo-stelzenhaus.eu/

Klášter v Ochsenhausen

V Erolzheim se napojuji na Via Sancti Martini – to je další z mnoha německých poutnických tras – a kolem páté večer jsem v benediktýnském klášteře Sv. Jiří. Raritou jsou, podle mě, fungující koňské stáje přímo uprostřed kláštera. Voní až do basiliky, kde jsem opravdu z plného srdce poděkoval za tento den.

Na nádvoří mají pozoruhodnou sochu. Sloup -na něm kulatá zeměkoule, na ní kroutící se had a po hadovi teprve šlape svatý Jiří! Zázrak už je jen to, že to celé drží nahoře.

Cesta vedla dál podle širokých struh, které na kopci(!) přivádějí do kláštera vodu. Prakticky celý kraj je jimi protkaný.

V malé vesnici mi ještě dal pán na cestu půl klobouku velikánských malin. Tu jejich chuť dlouho nezapomenu, děkuji.

Spaní jsem si nakonec udělal u lesního rybníka. Večer jsem do něj hupnul na Adama a vyděsil při tom nějaké dvě dámy, co se o kousek dál opalovaly. Holt mám opálené jen ruce nohy a tělo svítí děsivou bělostí tvarohu! Ušel jsem asi 30 km.

Biberach an der Riss – zpátky na Jakobsweg

26 den 8.9.2024

Cestou Germáni čučí, protože jsem si sice večer vypral, ale mokré věci zůstaly venku před tarpem. Tak na baťohu na klacku suším své slušivé spodní prádlo a triko. A jdu jak na potvoru po frekventované cyklostezce.

V Biberachu jsme se vloudil do kostela Sv Martina na konci mše. Zrovna na privátní varhanní koncert! Varhanice se připravovala na večerní vystoupení a fakt uměla. Jen chyběla lepší akustika, jako byla v Kaisheim.

Nezapomenutelný kostelník

U vchodu do kostela není razítko jako obvykle. Jen seznam 5 míst v Biberachu, kde se dá získat. A hurá .jedním z nich je sakristie kostela, kde jsem! Ťukám, ťukám -zavřeno.

Tak si odchytím človíčka, co zhasíná svíce po mši a ptám svou germanoangličtinou:

“ Máte tady Pilgerstempel? Máme, zní odpověď. Můžete mi ho dát? Nemůžu, je zamčené. Dobře, kdy ho někdo odemkne? Musíte počkat, až bude po mši. Ale mše už skončila před 30 minutami-i pan farář už odešel. Ale já ještě musím vypnout světla. A pak už bude po mši? Jo, tak si teda pojďte pro to razítko!“

On ho měl v trezoru!!!!!! Všude jinde je volně u dveří. Fakt střelec.

Na tak tvrdě vypojovaném razítku mají: Peregrinatio ad limina Sancti Jacobi -cesta proměny a znovuzrození. Už se to děje.

Typická švábská snídaně

Protože jsme hladový, vlezu do kavárny, dám nabíjet mobil a objednávám typickou švábskou snídani za 10 EUR, jak stojí na tabuli. Je to talíř nakrájeného ovoce se dvěma plátky sýra, kouskem másla a dvěma houskami! Podruhé se takhle načapat nedám.

Už vidím sedláka, jak po takové snídani maká celý den na poli. Cihla hlásí vlhké konektory a moc se nenabíjí, ach jo.

Pokračuji dál na Steinhof, ale počasí se trochu kazí a začíná pršet. Rozhodnu se vyzkoušet štěstí – v Steinhovském kostele visí seznam křesťanů, na které se poutníci mohou obrátit na nocleh. No dopadl jsem jak sedláci u Chlumce. Jedna paní ubytovává aspoň na dva dny, na dalších číslech jen zabručel mužský hlas a cvak, hotovo.

V dešti přečvachtávám přes kopec a tam usedlost. V otevřené stodole se nahoře na balících slámy válela kočka- tam musí být teplo. Ještě jsem obešel obytné budovy a zaťukal, ale nikde nikdo. Tak jsem se vyškrábal ke kocourovi, zavrtal se do spacáku a poslouchal, jak tluče déšť do střechy.

Spal jsem jako mimino až do šesti. Ráno byla kousek od baťohu čerstvě zakousnutá myš od hostitele. Díky, chlupatý kamaráde! Ušel jsem asi 35 km.

Bad Waldsee

27 den 9.9.2024

Loučím se s kocourem a vyrážím dál. Podle předpovědi má odpoledne zase pršet, tak chci přes dopoledne ujít co nejdál. Ranní výhled je úžasný.

Jedny nízké modré mraky hned nad smrky. Vyšší vrstva světle šedivých mraků má občas díry, kterými se různě propalují sluneční paprsky. Vzduch je po včerejším dešti krásně vypraný a je vidět daleko do kraje. Je to jak na divadle-světelné pásy se pohybují sem tam po krajině a tu vypíchnou kostelík na vršku, tam zase šachovnici políček.

Modře se mraky zbarvují, když je nad nimi ještě jeden tenký mrak, který pohltí červenou složku světla. Pak třeba kytky vrhají modré stíny na bílé zdi.

Snídani si dávám fresch co cesta dá – dvě letní jablka, pár hrstí malin, ostružin a nakonec mladou kukuřici. Holky měly v hospodě v Biberachu pravdu-typická švábská snídaně. Cha cha cha.

V kostele v Oberessendorf zrovna opravují varhany. Dole na lavicích mají rozložené nové píšťaly – dřevěné i kovové. Neodolám a fouknu si do pár z nich.

Úplně mě překvapilo, jak lehký proud vzduchu stačí na rozezvučení dlouhatánské píšťaly! Z kruchty na mě koukal varhanář, jak tam blbnu a pozval mě nahoru. Ať si vyzkouším hraní na klávesnici, že to je jednodušší.

Když jsme viděl tu odkrytou mechaniku – no klobouk dolů jak tohle dokážou dát dohromady. Zvuk budou mít parádní, ale styl hraní je úplně jiný než na piánu. Chlapík pak zahrál nějaký rychlejší šlágr a fakt dobrý. Tak jsme mu poděkoval. Myslím že moje varhanářské maximum by bylo šlapat měchy.

Došel jsem v jednom tahu až do Bad Waldsee. Ke snídani si v 11 hodin dávám špenátového šneka a kapučíno. V pekárně je hrozně milá obsluha – omylem jsme si objednal dvě (na vině švábiš ingliš němčina). Dívenka se mi pak chechtala, že wildmann potřebuje do každé nohy jedno. Zatím se cihla už bez problémů dobila, hurá!

Když vycházím začíná krápat. Předpověď pocasi.seznam.cz se trefila -za městem už solidně prší. Oblékám tarp a už ho do večera nesundám, protože střídavě mrholí, prší nebo leje.

Válečník v Gwigg

Zastavuji se v kostelíku v Gwigg a tam mě tedy skoro vyrazí dech válečnické zaměření interieru.

Na hlavním oltáři se Sv. Jiří mydlí s hady a draky. Celý obraz je ve zvláštní rudé barvě krve.

I další sochy jsou v brnění s meči a jinými zbraněmi. Obvykle svatí drží jen atributy svého umučení a hledí zbožně do nebe, ale tihle říkají „jen si něco zkus a uvidíš!“

Tak 5 kilometrů před Weingartenn si dávám sváču v lesní, krásně sroubené odpočívárně. Všechny spoje jen tesařská vazba na čepy, nenašel jsem jediný hřebík! Možná jen na latích pod taškami, tam nebylo vidět.

Zvažoval jsem tam přenocování a asi by se bylo bývalo vyplatilo. Další trasa vedla pěšinkou mezi 2 metry vysokými kopřivami, netýkavkami a jinou vegetací, takže jsme totálně mokrý durch zum durch. Když navíc za chůze posloucháte, jak ostružinové trny drbou pláštěnku za skoro 3.000,- Kč …………br.

Weingardenn

Krásná místní katedrála Sv. Martina se zrovna opravuje. Vstupní část je pod lešením, v bělostném interieru u oltáře hromada lidí v přilbách. Tak jsme alespoň chvilku poseděl v moderní Marienkapelle.

Nemají tu žádné tipy na levné ubytování jako v jiných kostelích kromě herbergu U medvěda. Je pondělí – sanitární den. Ach jo.

Nakonec jsem skončil v hotelu Rössle – chlapík na baru na mě sice trochu zahlížel, jak jsem mu kapal na dřevěnou podlahu, nicméně 70 EUR casch oblomilo jeho srdce.

Udělal jsem si malý prací den, protože věci na sobě mám předeprané už z lesa včetně trenýrek. A mají tu i fén! Pro info – boty s ním vysušíte krásně, ale ten smrad!

Větral jsem pak snad hodinu. Doufám že pokoj nemuseli přemalovat. K tomu na podlaze hromádky slámy z předchozího noclehu. Sypaly se odevšad, jak si dávám sušit spacák a další věci z baťohu. Musím si někde půjčit smetáček a lopatku, aby si nemysleli, že tam se mnou spal osel nebo jiný dobytek.

Na zítřek hlásí příchod studené fronty, mezi Francií a Španělskem strhla voda po dešti mosty, na obloze byly večer mraky hrady, jaké jsme ještě neviděl, no potěš Pán bůh.

Ale mám suché boty a věci, cihla se dobíjí, měkký hajzlpapír a teplou vodu – co více si člověk může přát? Ušel jsem asi 35 km a utratil 80 EUR.

A zítra za Mistrem Janem Husem!