Svatojakubská cesta Poděbrady Praha

Každá cesta začíná prvním krokem. Z Poděbrad to je svatojakubskou cestou do Santiaga de Compostella přes most a pak doprava.

Začátek pouti

Vzal jsem batoh a vykročil pod dvojitou duhou západním směrem vzhůru do Santiaga de Compostella. Mnohokrát jsem si pak na ten moment vzpomněl. Duha byla první dárek Cesty. Jen jsem to tenkrát ještě nevěděl.

Pokud chcete jít do Santiaga z Čech po oficiálně značené trase, můžete si vybrat. Díky dohodě společnosti Ultreia a Českého klubu turistů se objevily na rozcestníkách nejčastěji používaných tras malé žluté mušle v modrém čtverečku.

Poděbrady leží mezi Žitavskou a Východočeskou trasou, po kterých chodí poutníci z Polska. První část cesty mě vedla hezky podle Labe do Staré Boleslavi, která leží na Žitavské cestě.

Koupání u Litole

1 den 15.8.2024

První razítko do kredenciálu mi dala hodná paní na poděbradské faře. Pan vikář zrovna odpočíval, tak přidala ještě 1 Euro na cestu. Čokoládové.

Ťapal jsem po levém břehu po asfaltové cyklostezce hezky naboso. To už je takový zvyk z běhání. V Kovanicích přišla první bouřka a test pláštěnky.

Jak se ukázalo velikost M podle Číňanů nezakryje postavu 185 cm s batohem, jak prodejce sliboval. Hlavně ne vepředu. No nic, mám spoustu času na optimalizaci vybavení.

V Nymburce druhá bouřka

Tu už vyřešil Hotel Ostrov a prima espresso. Stáhnul jsem si během ní do mobilu aplikaci mapy.cz a odpovídající offline mapy. Naštěstí na kartu do mobilu, protože když mě cihla (mobil CAT S 75) o měsíc později definitivně opustila, kartu stačilo přehodit do jiného mobilu a mohl jsem hned pokračovat. Fotky z prvních dní jsou ale definitivně pryč.

Za Nymburkem už se střídal asfalt s pěšinou a travou, opravdu paráda. Žiji v Polabí v podstatě od dětství, ale tenhle kousek jsem neznal. Krajina je jen lehounce zvlněná, lesíky, pole, moc hezky se na ni kouká. Cestou se nabídl sírovec a pár brambor k večeři, houby zle. Zapomněl jsem si totiž nabalit nějaké jídlo, jen věci na vaření.

Postupně se objevil most přes Labe v Litoli do Lysé nad Labem – takový ten modrý věšák – o pod ním hromada děcek, co se čachtaly v Labi. Samozřejmě i dospělí, karavany, auta, naštěstí všechno na druhém břehu. Na levém jen cedule se zákazem táboření.

Zdá se, že Labe je v Litoli čistší a nesmrdí jako v Poděbradech. To asi bude tím, že do něj nevedou žádné přepady z městské kanalizace jako u nás.

Našel jsem si hezký plácek na spaní asi kilometr za mostem. Bylo jich tam víc, původně vypadaly, že je vysekali rybáři. Jak se ukázalo po setmění, slouží ta místečka spíš k sexu než k rybaření. Ale bylo hezky, hvězdičky svítili, ani komáři nežrali. Co může chtít člověk víc. Prvních 28 kilometrů za mnou

Skály ve Vinoři

2 den 16.8.2024

Ráno vyrážím kolem 6 hodiny. Mohou za to jednak opravdoví rybáři, co najíždějí na svá místa, ale i sluníčko.

Chci ujít co nejvíc, dokud je chládek. Cestou přecházím pár slepých ramen po fakt pofidérních lávkách a pořád čekám, kdy bude nějaký obchod. Ale tím, že se držím Labe, tak se zároveň vyhýbám i vesnicím.

Naštěstí na cestě leží čerstvá cuketa -asi někomu vypadla z košíku když jel ze zahrádky. A je snídaně, protože najít staré ohniště není u Labe žádný problém.

Vaření na ohýnku má své kouzlo, ale kouř směřuje přes řeku na chatovou osadu na protějším břehu. Nějaká starucha tam huláká jak na lesy. Naštěstí jen na toho svého, co jí asi ujel na loďce a kus pode mnou „chytá“ ryby.

Od Čelákovic se mnou poletuje šedivá volavka. Vždycky přistane, počká, zase kus popoletí. Vydržela tak hodně daleko.

Co mě posadilo na zadek byla krásná cyklostezka za evropské prachy od přístaviště v Čelákovicích až do Brandýsa. Na přístavišti si nabíjím mobil u stojanu pro elektrokola, doplním pitnou vodu a ťapu dál.

Občas se mě kolemjdoucí ptají kam jdu. Většina si myslí, že si dělám srandu, když říkám že do Santiaga. Ale moc hezky jsem si popovídal se slečnou na vozíku a její mámou. Díky tomu, že dělám často zastávky, mám příležitost i na taková drobná popovídání. Je to úplně jiné cestování, než když je člověk zavřený v plechové krabici a čumí upřeně před sebe.

Konečně si mohu prohlédnout kostel Sv. Václava ve Staré Boleslavi. Oceňuji jak krásný interier, tak chládek – venku je skoro 35 stupňů. Razítko do kredenciálu mi ale dávají v infocentru za rohem. Už jsem se těšil na první „kostelní“, ale nikde nikdo.

Na obědě se stavuji v Bohémovně – to je místní pivovar. Kupodivu tam nejsem jediný naboso, ale číšníci už jsou asi zvyklí. Vaří tam fakt dobře, velké porce a po „lesní“ stravě chutná dvojnásob.

V místní drogerii pořizuji ještě suchý líh a repelent. Paní na kase vypráví o své touze vyrazit na pouť, ale když jí pozvu, ať jde se mnou, tak se vymluví na pana vedoucího. Asi ještě nejsem dost přesvědčivý.

U mlýnů pod hradem jsem si dal malou labskou koupel a jak se tak povaluji ve stínu, najednou se na vodě objevilo snad 20 dětí na kajacích. Byly jako vodoměrky. Klouzaly po hladině a občas pod ní. Skoro každé udělalo eskymáka. V tomhle hicu fakt osvěžující. Koukal bych na ně do večera, ale jdu přeci do Santiaga! Kruci. Už takhle jsem propocený durch.

Z Brandýsa vede cesta mezi poli s minimem stínu, ale už jsem na „oficiální“ trase z Polska do Santiaga. K večeru potkávám na začátku Prahy starší paní, co sbírá kopřivy. Jdeme kousek spolu a povídáme si, jak jinak, o putování a turistice.

Sotva jí stačím. Jsme jak ve Vesničko má středisková, kde pan Svěrák v roli malíře těžko drží krok s místní tetou. Pak se cestička dělí, já pokračuji na Vinoř a paráda – rybník. Nemám na to zaplavat si na Adama na dohled místních vil, ale ve splavu je schované místečko jak na sprchu, tak na vyprání propocených věcí.

Kousek dál objevuji krásné pískovcové skalky a stelu si pod převískem. Když si dělám večeři, začínají se objevovat místní párky, ale pecháček! Obsazeno! Je tu i studánka s pitnou vodou a spí se báječně. Dalších 28 km za mnou.

Skrz Prahu na Zbraslav

3 den 17.8.2024

Ráno mě budí ptáci a nějaká veverka, co loupe šišku, takže mám na spacáku plno čurbesu. Malá snídaně, vločky s jogurtem, a pomalu se blížím k Černému mostu. Jdu ne po značce, která by mě zavedla rovnou k nákupnímu centru, ale obcházím ho zprava takříkajíc po čuchu.

A užívám si zdravení. Je sranda, jak pejskaři a sportovci reagují na pozdrav od neznámého člověka. Starší dámy jsou při smeknutí klobouku vyloženě potěšeny a věnují mi úsměvy.

Ve Fénix centru dávám kafe, dobíjím mobil a čeká mě fakt dlouhá Kolbenova-Vysočanská a uličky ke kostelu Sv Jakuba Staršího, kde začíná Všerubská trasa.

Malým rozptýlením jsou přípravy nějaké velké akce ve Vysočanech a plechová socha od pana Černého, co podepírá barák. Fakt pěkné křivky, nevím, co proti ní estéti mají.

U Svatého Jakuba jsem v poledne

To není úplně optimální doba na získání razítka do kredenciálu, natož nějakého požehnání na cestu. Ale mám kliku – z kláštera vedle zrovna odchází kuchařinka Markéta a ta mi ho za půl hodinky vyběhá. Díky bohu.

Nejdřív jsem na ni čekal mezi dveřmi, ale hrnulo se tam bez zábran takových lidí, zjevně turistů, že je nestihli vyhazovat. Tak mě zaparkovala v rajském dvoře hezky v chládku. Mají to tam opravdu pěkné, ani ta Praha nebyla tolik slyšet. Aniž jsem si tenkrát všiml, projevil se další dárek cesty. Lidi chtějí poutníkům pomáhat. Stačí si říci.

Cestou se ještě stavuji v rehabilitačním centru na Malvazinkách – pokud chůze do kopce dává rychlost, tak poletím jak tryskáč. Od Vltavy je kopec fakt pěkný. Když to takhle hodnotím s odstupem, tak moje kondice na začátku cesty nic moc. Spíš nic.

Neodolal jsem a vyškrábal se ke Kapli Panny Marie Bolestné v Hlubočepích. Další kouzelné místečko, které jsem už stokrát minul, ale teď si posezení na skále na Vltavou konečně užívám.

Držím se Vltavy, protože doufám v příležitostnou koupel. Je zase přes 35 stupňů, asfalt rozpálený.

Prvně vidím Barrandovský most zespodu. To je normální galerie grafiti, jinak se nazvat nedá. Pozoroval jsem umělce při práci a fakt je to záhul. Hlavně inhalovat ředidlo z barev. Ale některé obrazy jsou krásné.

Přecházím na levý břeh a protože mě už nějakou dobu pobolívá levá noha, tak zkoumám co se děje. A on to starý trn pod jedním prstem! Asi jsem ho tam měl dlouho a teď se při větší námaze rozvinul hezký zánět. Vydloubnul jsem ho nožem, natlačil do dírky dezinfekci a nadával chvíli jako špaček. Z koupání nebylo nic, nechci riskovat infekci z vody.

Tak “ hurá“ na Zbraslav. Nechal jsem si tam do místního Z boxu poslat neem proti zánětům a ve stejném domě je i indická restaurace Rang de Basanti. Jaká náhoda! Už cestou jsem volal místním, kteří nabízejí poutníkům ubytování, ale nemám štěstí, jsou odjetí.

Indové reagují bleskem, jsem usazen u stolu a dostávám nealko pivo. Tak si objednávám kuře se zeleninou – servírované v rozpáleném litinovém pekáčku na prkýnku. K tomu vynikající jogurtovo mátová omáčka s koprem a indická placka. Bašta, bašta, bašta.

Psí probuzení

Nocleh pořád v luftě, nakonec jsem vylezl na kopec nad Zbraslaví a spal v třešňovém sadu. Ráno mě vzbudili 3 huskyové. Naštěstí byli jen zvědaví a ne hladoví. Ale stejně. Když první, co ráno uvidíte je zubatá tlama a horký dech, proberete se rychle.

Teď oceňuji doporučení psát si deník z cesty, protože mi každý den přijde nabitý událostmi a nápady. Začal jsem si taky zapisovat jména lidí, co mi pomohli, pokud se je dozvím. Naplňuje mě úžasný pocit vděku, když na ně myslím. Slibuji si, že až budu v Santiagu, poprosím za ně v katedrále svatého Jakuba. Ušel jsem 35 km a nohy se začínají nějak ozývat.