Zvířátka z pouti. Na cestách

Díky tomu, že jdete pěšky a potichu, tak nemáte o setkání se zvířátky nouzi. Jsou chvíle, kdy se vám ukazují jako na orloji, jen je potřeba se správně dívat. To jsou ty osobní dárky Cesty – na vteřinku zahlédnete párek ledňáčků, jelena nebo jen zvláštní lom světla na listech stromů. Nikdo jiný je nevidí, jen vy.

Některým zvířatům se ale během pouti nevyhnete dělej co dělej.

Kdo má nejhezčí vyhlídku? No přece krávy!

Je jedno, jestli jste ve Švýcarsku na špičce kopce nebo ve Španělsku u moře. Skoro vždycky se s nimi dělíte o vyhlídku. Velmi často jen dekorativně postávají nebo polehávají a obohacují celkový dojem o výraznou vůni.

Ve Švýcarsku je dokonce lichotkou, když slečně řeknete : „jste krásná jako tele na louce“.

Musím přiznat, že když jsem se někdy díval do velkých třpytivých očí, orámovaných dlouhými řasami, tak označení volooká považuji za velmi lichotivé. Některé hovězí dámy měly dokonce kolem očí tmavý prstenec, takže líčením připomínaly krásky z Tisíce a jedné noci. Nebo horníky z uhelného revíru po šichtě.

Krávy jdou domů

V době, kdy jsem procházel, už na vysokých kopcích už začínal padat sníh a hospodáři sháněli stáda dolů z letních pastvin. Připletl jsme se k tomu několikrát a bylo to velmi poetické.

Vepředu šla selka v kroji, za ní vedla stádo kráva s obrovským zvoncem. Tem měla na krku každá kráva, ale trochu menší. Visel jim na širokých barevných pásech, všechny byly čisťounké a jak tak v klidu kráčely po cestě, zvonce krásně zvonily.

Kolem šli další členové rodiny od malých dětí po dospělé, s nimi pár psů, a udržovali stádo pohromadě. Žádný křik nebo pohánění, prostě šli všichni domů.

Něžné krávy

Rád jsem pozoroval, když jedna kráva něžně olizovala druhou. Jako když maminka víská dítě ve vláskách. Často se takhle opečovávaly navzájem. Nebo když ležely na pastvině a jedna si položila hlavu na druhou.

Krásná byla i péče o čerstvě narozené telátko, kdy „tety“ stály kolem a něžně ho oňuchňávaly, zatímco se snažilo poprvé postavit. Vypadalo to jako hovězí Svatá rodina v Betlémě. Jen na zemi nebyla sláma, ale zadělaný beton.

Býci ve Španělsku

V pár městech vede cesta kolem arén na býčí zápasy, tak jsem byl zvědavý. Pár jsem jich na pastvinách viděl. Pane bože, to je ale kus zvířete. A ty rohy! Vůbec nechápu youtuberku, která si chtěla udělat sefíčko s býkem a vlezla mu do ohrady. Každá kráva má víc rozumu.

A běžet před nimi v Pamploně? Ani náhodou. Bohatě mi stačilo, když jsem ho slyšel zaryčet přes pastvinu. Krásné majestátní zvíře, ale budí respekt.

Pastviny

Seká se všude

Ve Švýcarech a Španělsku ještě v září i říjnu sekali lidi zelené krmení nebo dokonce sušili seno. Nevím jestli byl v 2024 extra dlouhý a krásný podzim, ale každá mez a příkop byly vysekané. Francouzi na vysekávání mezí pečou a Němci jen v oblastech, kde měli nějaký dobytek. Nemluvím o robotických sekačkách, které udržovaly trávníky kolem domů. Ale o cestách, loukách a pastvinách třeba 10 kilometrů od vsi. Fascinující.

Alergici se sennou rýmou to asi neocení, ale všude vonělo seno nebo čerstvě posekaná tráva. Nejkrásněji vonělo seno ve Španělsku. I když bylo zabaleno ve fólii, tak vydávalo silnou vůni heřmánku. Nejvíc když se do balíků opřelo sluníčko.

Ohradníky

Zajímavé bylo, jak se měnil způsob ohrazení pastvin. V Německu a Švýcarsku je zřejmě dobytek disciplinovaný. Stačí jen tenký, skoro neviditelný ohradník, ve kterém někdy bzučí proud.

Dokonce ho používají i děti, když vymezují „pastvinu“ králíkům nebo morčatům. Malí kluci v holinkách zkušeně zašlapovali pruty ohradníků do země ( každý prut má dole plastovou šlapku, aby se nemuselo tlačit seshora), holčičky natahovaly provázek a další hlídala malé chlupáče, aby se jim nerozeběhli než bude ohrádka hotová. Škola hrou.

Ovšem ve Francii nastupuje ostnatý drát a čím blíž ke Španělsku, tak se ostnaté ploty zvyšují. Někdy to vypadalo jako na českých hranicích za totáče. Železná opona. Sem tam proložená kamennou zídkou.

Pak přejdete hranici do Španělska, ostnáč pomalu mizí a nastupují zase jen nízké ohradníky nebo krásné kamenné zíďky.

Měl jsem pocit, že to nějak souvisí s chováním lidem ke kočkám. Ostnáč potřebují tam, kde je moc nemusí.

Kočky jsou královny. Někde

Ve Švýcarsku a přilehlém okolí mohou být psi venku jen na vodítku. Zato kočky jsou všude. Když jsme je viděl na louce, tak jsem věděl, že už se blížím ke vsi. Naši myslivci by se z toho asi zbláznili. Ale tam jsem jich viděl desítky koček, jak na poli nebo na louce soustředěně loví a vůbec se nedaly vyrušovat.

Rozhodně tu nemají hraboší problém jako zemědělci na Jižní Moravě. Ti si vystříleli a vytrávili dravce včetně koček. Teď se diví, když jim myši sežerou úrodu a volají po jedu.

Nejkrásnější byl bengálský kocour s oboječkem na krku, zjevně zornice očí svého pána, který běžel proti mě po straně cesty, zastavil se, přikrčil a hop, už měl myšku v drštičce. Pak se na mě jen otočil jako “ takhle se to dělá, to čumíš, co?“ a v klidu odklusal domů pochlubit se úlovkem.

Mají dokonce svoje silniční značky a řidiči je fakt respektují. Rozhodně jsem u silnice žádné sražené kočky, jak je běžné v Čechách, neviděl.

V některých oblastech Francie ano. V Baskicku taky. Ale v Galicii, tam si to kočky šéfují stejně jako ve Švýcarsku. Společně se psy. Hlídají tam proslulé zásobárny na obilí a požívají zjevně velkou vážnost. Když na vás španělská kočka udělá zlý kukuč, tak se ji rozhodně nepokoušejte pohladit. Ale jsou krásné.

Vítací kočka

To je vzácný exemplář. Prostě čeká, až někdo půjde kolem, aby ho mohla uvítat.

Krásně rezavý kocour sedící na kamenném zábradlí přes říčku. Nikdo nemohl projít, aniž by si ho nepohladil.

Tříbarevná kočka ve stánku se suvenýry v La Puy de Velay. Bez pomazlení si nekoupíte ani pohled. Společně snídající kočka v gite.

„Kostelní“ kocour číhající před kostelem na lavičce. Jak jsem se posadil, už se mi nenápadně přesunul na klín. Nechtěl nic než hladit a drbat. Když už jsem musel jít, důstojně se posadil zase na lavičku a čekal na dalšího človíčka, kterého by mohl potěšit.

Pes má být s pánem

V tomhle názoru mě utvrdil kameník Erik, který putoval ze Slovenska se svým pejskem. Pár dní jsme šli spolu a dozvěděl jsme se od něj spoustu postřehů o psech, které jsem neznal. Třeba to, že pokud pes osamoceně lítá celý den po zahradě bez pána, tak mu prostě hrábne. A je z něj zlý pes, který napadne každého, kdo mu na zahradu vkročí.

Až do Francie to bylo se psy v pohodě. Občas sice řvali za plotem na vandráka, mnohem častěji mě přiběhli při procházce očuchat, ale pod dozorem pána.

Kdo chce jít, hůl si najde

Tak v polovině francouzské cesty jsem začal oceňovat poutnickou hůl, protože psi začali volně lítat kolem hospodářstvích nebo po vesnicích. A když se k vám žene taková čtyřicetikilová černá obluda a štěká co jí huba stačí, je to fakt nepříjemné.

Stačilo ale bouchnout holí do země, aby si jí všimli a drželi si distanc. Dost možná, že když chodí poutníci ve skupinách, tak si na ně psi pouštět hrůzu netroufnou. Že jsem ale většinou šel sám, tak jsem to tak někdy řešit musel.

Zajímavé bylo, když občas vyběhli dva nebo tři. Jeden řval jako protržený. Druhý dělal hodného policajta a šel si mě jenom očuchat nebo se nechat podrbat za ušima. Ale ta chvíle napětí, co jako bude!

Nejvíc mě takhle dostal nějaký pastevecký pes, který mohl mít klidně šedesát kilo. Zatímco na mě jeho kolega ratlík poštěkával, tak se mi přátelsky zády opřel o nohy ve výši pasu a posadil si mě na zem. Jeho slinty jsem z kraťasů pral snad hodinu. Úžasně přátelské zvíře.

Pracovní psi jsou špička

Občas jsme je vídal ve Švýcarsku nebo Španělsku hlídat stádo. Ovce, krávy, běhali i kolem koní. Jakou ti mají autoritu u ostatních zvířat! Pár mladých býčků zdrhlo z pastviny na cestu. Pes, oproti kusu hovězího prcek, se před ně postavil. Jenom stál a díval se. Býk proti němu chvíli stál, zřejmě zvažoval možnosti. Pak jen zacouval dírou zpátky a zjevně si oddechl, jak lehce vyvázl.

Shánění ovcí jsem viděl na videu, jako dobrý. Ale když se na práci psa díváte v reálu, jak rychle si dokáže ovce vodit tam kam potřebuje, to je prostě něco. V jejich podání to vypadá strašně jednoduše. V podstatě psy přes ovce ani nevidíte. Jen se najednou dá stádo do pohybu, proběhnou brankou a jsou pryč.

Koně a koníci

Byly oblasti, kde snad jiná domácí zvířata ani neměli. Dívat se na koně, jak si hrají a jen tak si blbnou, to se mi nikdy neomrzelo. Legrace byla, když si třeba vydrbávali hřbet v trávě a zjistili, že je někdo při této nedůstojné činnosti pozoruje. Okamžitě toho nechávali a vidět koně, jak se pak rozpaky schovává za pampelišku, na to nezapomenete.

Stačilo i když jsme se navzájem pozorovali. Vypadali při tom tak důstojně a uvážlivě!

Ve Španělsku s nimi v ohradě často bývali i osli. Měl jsme pocit, že kvůli tomu šaškování. Kolikrát oslík koně schválně provokoval, dokud se za ním nerozeběhl a nežďuchl do něj. Když mu neuhnul. Byli tak trochu jako Tom a Jerry.

Kozy? Největší komedianti

Jak byl na pastvině aspoň trochu příhodný strom, už na něm byly. A hlavně malá kůzlátka. Čeho ta byla schopná! Jednou jezdila po předním skle starého auta. Prostě vyskákala až na horu, přidřepla si a už jela jak na klouzačce po skle a haubně až na zem. Jak jsem byl vděčný, že mi doma takhle po skle jezdí jen kočky!

Jindy zase běhaly po střeše usedlosti. Že sedí za komínem kočka, to je tak nějak v pořádku. Ale stádo koz? Že by tam chodily na lišejník, když je všude kolem prima tráva? Tyhle vypadaly jako čerti.

Jednou jsem viděl staříka, jak sedí s kozlem na sluníčku. Kozlík měl hlavu opřenou o jeho rameno a nechal se drbat pod bradou. Jakoby ožila písnička od Nohavici – Byl jeden pán, ten kozla měl, velice si s ním rozuměl ……..Pak podobným gestem drbal fousy kadeřník v Santiagu jednomu zákazníkovi. Také mu tak nastavoval bradu.

Když putujete a máte oči k vidění a uši ke slyšení, tak se dobře bavíte. Bueno Camino.